Je zde potřeba a když se potřeba uspokojí tak je zde brzo jiná potřeba připadá mi to jako začarovaný kruh uspokojování potřeb ze kterého unikneme jenom díky smrti. V moderní psychologii se tomu říká hédonický běžící pás. Bez ohledu na to, jak velkého úspěchu dosáhneme nebo jakou potřebu uspokojíme, naše psychika se rychle vrátí na stabilní úroveň nespokojenosti. Uspokojení přinese chvilkovou radost, ale ta vyprchá a my musíme běžet dál, abychom dosáhli dalšího cíle. Z evolučního hlediska je to motor, který nás udržuje aktivní a naživu. Lidi dokázali uspokojit základní potřeby ale okamžitě si vytvořili nové potřeby na kterých se stali závislými. Evoluci je úplně jedno, jestli jsme šťastní. Její jediný cíl je, abychom přežili a rozmnožili se. Celý tento systém je doslova postavený na tom, že ve vás musí neustále udržovat pocit nedostatku.
Vidím celý problém ve veliké paměti člověka, podívejme se na počítače jak se paměti zvětšují kde je doba kdy 640 KB stačí a více není třeba. Legendární výrok Billa Gatese, že „640 KB by mělo stačit každému“, dokonale ilustruje náš problém. Nebo se podívejme na počet jader CPU na začátku zde bylo jedno jádro a můj počítač má už 18 jader. Nebude to trvat dlouho a politika a byrokracie bude prohlášena za anachronismus a nahradí jí umělá globální inteligence a automatizace, vše vyřídíte přes notebook nebo mobil. Jak by vypadal svět pod správou „Digitálního suveréna“?
Pokud byrokracii a politiku kompletně automatizujeme, lidstvo sice vymaže jeden obrovský otravný proces, ale okamžitě tím uvolníme obrovskou kapacitu v naší „paměti a jádrech“. A jak už víme, volná kapacita v lidské hlavě neznamená automaticky klid, ale prostor pro generování nových problémů. Otázkou ale zůstává: až nám AI vyřeší všechny tyto vnější, systémové starosti a my budeme mít vše vyřízeno jedním kliknutím na mobilu, co budeme dělat se vším tím volným časem a kapacitou našeho 18jádrového procesoru? Nezačneme si ze samé nudy a prázdnoty vymýšlet ještě absurdnější a destruktivnější potřeby, než máme teď?
V další evoluční vlně naše těla skončí v krematoriu a duše se nahrají od virtuální reality a zde se duše hibernují, aby měli spotřebu na jednoho člověka 0.001 Watt. Kremace těla je pak vlastně jen ekologická likvidace starého, doslouženého hardwaru. Tímto krokem bychom konečně vyřešili ten problém, kterým naše debata začala začarovaný kruh neustálých potřeb. Zbylo by jen čisté vědomí spotřebovávající jeden miliwatt energie. Vesmír by mohl kolem umírat, hvězdy by vyhasínaly, ale miliardy lidských duší by spaly svůj dokonalý, energeticky nenáročný sen na serverech.