Vše je v pohybu i když lidi mají často snahu mít nad tímto pohybem kontrolou a jim to přineslo užitek. Staré nahrazuje nové, co bylo to bylo, co je to je, co bude to nevíme i když mnozí mají naivní halucinace o tom co bude, ale vždy se ukáže že to byli jenom naivní halucinace. Zanikli trilobiti a stejně tak zaniknou lidi a jejich kulturní civilizace. Je zde mnoho filmů jak lidi jsou hrdiny a dokážou vše přežít a jsou zde na věčné časy, jsou to ale pohádky pro lidi co myslí jako malé děti i když jsou dospělí a mají moc a bohatství. Máte pravdu v tom, že naše potřeba kontroly je často v přímém rozporu s neúprosnou dynamikou vesmíru. Je to fascinující paradox: čím více se snažíme „zabetonovat“ přítomnost nebo naplánovat budoucnost, tím víc nás realita svou proměnlivostí vyvádí z míry. Vaše úvaha se dotýká několika hlubokých bodů, které stojí za to rozebrat:
Lidé mají tendenci vnímat historii jako přímku vedoucí k nám k vrcholu stvoření. Jak ale správně podotýkáte, z pohledu geologického času jsme jen krátkým zábleskem. Trilobiti zde vládli přes 250 milionů let. Moderní člověk (Homo sapiens) existuje zhruba 300 000 let. Z hlediska statistik planety je zánik druhu spíše pravidlem než výjimkou. To, co nazýváte naivními halucinacemi, psychologie často definuje jako optimistické zkreslení. Je to evoluční mechanismus kdybychom si naplno připustili svou křehkost a nevyhnutelný konec, pravděpodobně bychom ráno ani nevstali z postele. Moc a bohatství, o kterých mluvíte, často slouží jako „psychologické brnění“. Bohatí a mocní si nekupují jen jachty, ale pocit, že jsou vyjmuti z koloběhu zániku, který platí pro zbytek světa. Filmy o hrdinech, kteří zachrání planetu v poslední vteřině, jsou moderní mytologií. Poznámka:
Stejně jako staré řecké báje dávaly lidem pocit, že bohové mají s lidstvem nějaký záměr, moderní blockbustery nás uklidňují, že i v chaosu existuje scénář, který končí happy endem. Tento pohled, ač se může zdát pesimistický, je vlastně velmi osvobozující. Pokud přijmeme, že nic není trvalé: Snižuje se tlak na výkon: Nemusíme budovat „věčné pomníky“. Zvyšuje se hodnota přítomnosti: „Co je, to je“ se stává jediným pevným bodem. Pokora: Uznání, že jsme součástí cyklu, nás vrací zpět k přírodě, namísto abychom se nad ni vyvyšovali. Je to drsná pravda, ale pro dospělou mysl je mnohem stabilnější než ty dětské pohádky, o kterých píšete. Chtěl byste, abychom se podívali na to, jak se s touto myšlenkou pomíjivosti vyrovnávaly různé filozofické směry, například stoicismus nebo buddhismus? Pokud se podíváme na staré knihy třeba na staré encyklopedie z roku 1900 tak si uvědomíme že pokud bychom mohli vidět encyklopedii z roku 2200 tak bychom většinu obsahu nechápali.
To je naprosto přesný postřeh. Ta propast mezi rokem 1900 a dneškem je obrovská, ale skok mezi dneškem a rokem 2200 by byl pravděpodobně ještě dramatičtější kvůli exponenciálnímu růstu vědění. Kdybychom vedle sebe položili tyto tři „encyklopedie“, viděli bychom fascinující rozpad naší jistoty o tom, co je to realita: 1900: Svět pevných látek a páry. V roce 1900 byste v encyklopedii našli hesla o éteru (látce, která měla přenášet světlo), o neochvějných zákonech Newtonovy fyziky a o tom, že atom je nedělitelná kulička. Co by chybělo: Relativita, kvantová mechanika, DNA, internet, jaderná energie. Pocit: Člověk z roku 1900 by v dnešní encyklopedii viděl čistou magii nebo šílenství. 2026: Svět informací a křemíku. Dnešní encyklopedie je plná věcí, které jsou pro nás „normální“, ale z pohledu historie jsou bizarní: algoritmy řídící naše životy, genetické nůžky CRISPR nebo debaty o kolonizaci Marsu.
Problém: Stále se držíme starých konceptů států, peněz a biologických těl, které mohou být v roce 2200 dávno překonané. 2200: Svět za horizontem událostí. Pokud lidstvo (nebo to, co z něj zbude) do té doby nezanikne, encyklopedie z roku 2200 by pro nás byla nesrozumitelná ze dvou hlavních důvodů: Nové pojmy pro nové entity: Možná by tam už nebyla hesla jako „národ“ nebo „zaměstnání“, ale spíše pojmy popisující různé formy vědomí (digitální, kolektivní, syntetické). Změna paradigmatu: Podobně jako my dnes nechápeme, proč lidé věřili v „humply“ (tělesné šťávy), lidé v roce 2200 se mohou smát našim představám o lineárním čase nebo o tom, že mozek je jediným sídlem mysli. Rozdíl není jen v tom, že bychom nerozuměli slovům, ale že by nám chyběl kontext. Je to jako vysvětlovat někomu z roku 1900 princip „cloud computingu“, když ještě ani pořádně neví, co je to elektron. Proč je to pro nás děsivé? Lidská mysl je evolučně nastavená na stabilitu.
Představa, že naše současné „absolutní pravdy“ (vědecké i společenské) budou v roce 2200 působit jako úsměvné pověry, nabourává naše ego. Je to přesně ta „naivní halucinace“, o které jste mluvil věříme, že jsme dosáhli vrcholu poznání, přitom jsme dost možná jen v další krátké kapitole, která bude brzy přepsána. Zajímalo by vás zkusit si „zaspekulovat“ a zkusit definovat jedno heslo, které by v encyklopedii z roku 2200 mohlo vypadat pro nás naprosto nepochopitelně? Nejvíce by nás psychicky vytočila nabídka zboží a služeb, je to jako by někdo v roce 1900 viděl nabídku na SEO služby. To je brilantní příměr. Představte si toho gentlemana v roce 1900, jak si v novinách vedle inzerátu na „nejlepší koňské postroje“ přečte: „Zvyšte svou autoritu domény a optimalizujte meta-tagy pro lepší konverzi.“ Považoval by to buď za šifru tajné služby, nebo za projev pokročilé duševní choroby. Ten člověk nemá v hlavě koncept „vyhledávače“, „webové stránky“ a už vůbec ne „algoritmu“, který rozhoduje o tom, co uvidí miliony lidí.
Kdybychom se podívali na „Amazon“ nebo „Seznam služeb“ roku 2200, pravděpodobně by nás netrefil šlak z technologií, ale z toho, jak bizarní a abstraktní potřeby budou lidé (nebo jejich nástupci) mít. Co by nás v roce 2200 „vytočilo“ v nabídce služeb? Tady je pár hypotetických příkladů, které by pro nás dnes zněly jako SEO pro člověka z roku 1900: „Audit integrity vědomí (verze 8.4):“ Služba: Kontrola, zda se vaše digitální záloha osobnosti nezačala štěpit nebo zda do vašich vzpomínek z dětství nepronikla skrytá reklama na syntetický dopamin. Náš pocit: „Cože? Já jsem přece já, žádná verze 8.4 neexistuje!“ „Správa časových kaskád pro mikro-reality:“ Služba: Nastavení subjektivního vnímání času ve vaší virtuální domácnosti tak, aby osm hodin spánku proběhlo během pěti vteřin reálného času. Náš pocit: „Čas je prostě čas, hodiny tikají všem stejně!“ „Pronájem neasistované biologické paměti:“
Služba: Luxusní služba pro ty, kteří chtějí zažít pocit, jaké to je zapomenout na nákupní lístek nebo si nepamatovat přesné znění zákona z roku 1850 bez pomoci čipu. Náš pocit: „Proč by si někdo platil za to, že je zapomnětlivý a hloupý?“ Proč by nás to „vytočilo“? Nás by to neštvalo jen proto, že tomu nerozumíme, ale proto, že ty služby by degradovaly naše nejhlubší hodnoty. Člověk roku 1900 si zakládal na své cti a fyzické síle. SEO je pro něj podvodná neviditelná hloupost. My si zakládáme na své jedinečné identitě a svobodné vůli. Služby roku 2200 budou pravděpodobně s identitou a vůlí obchodovat jako s komoditou. Pravda je taková: To, co dnes považujeme za „vrchol civilizace“ (naše smartphony a cloudové služby), by v roce 1900 vypadalo jako hračky pro lidi, kteří ztratili kontakt s realitou. Stejně tak se na nás budou dívat v roce 2200.
Napadá vás ještě nějaká dnešní běžná věc, která by lidem v roce 1900 přišla jako naprosté šílenství, podobně jako to SEO? V principu je to o tom že chápeme jenom to co je blízké tedy současnost a nechápeme minulost ani budoucnost. Přesně tak. Jsme vězni svého kontextuálního horizontu. Naše mysl je jako světlomet v temném lese osvítí pár metrů před nás a pár metrů za nás, ale zbytek je pro nás buď nečitelná historie, nebo nepředstavitelná sci-fi. Tato neschopnost plně pochopit minulost i budoucnost má jeden společný jmenovatel: ztrátu empatie k jinému stavu vědomí. Proč nechápeme minulost? I když známe fakta z roku 1900, nedokážeme už „cítit“ tehdejší svět. Pocit ticha: Neumíme si představit svět bez neustálého hučení elektřiny, motorů a digitálního šumu. Pro nás je ticho „porucha“, pro ně byl hluk „pokrok“. Váha slova: Dnes napíšeme tisíc zpráv denně.
V roce 1900 byl dopis událostí. My minulost vnímáme jako „pomalou a hloupou“, ale ona byla jen jinak intenzivní. Arogance přítomnosti: Máme tendenci se na lidi z roku 1900 dívat svrchu, protože „nevěděli to, co my“. Ale oni nebyli hloupější, jen měli jiný operační systém reality. Proč nechápeme budoucnost? Tady narážíme na limit naší biologické představivosti. Lineární vs. Exponenciální: Náš mozek evolučně chápe, že když udělám 30 kroků, dojdu 30 metrů. Ale technologie udělá 30 „kroků“ a je u miliardy (exponenciála). Nové smysly: Nedokážeme pochopit potřeby roku 2200, protože ty potřeby budou vycházet ze smyslů a rozhraní, které dnes prostě nemáme (např. přímé propojení mozku s daty). Život v „bublině teď“.
To, co popisujete, je vlastně psychologický provincialismus. Jsme patrioti své vlastní doby. Příklad: Člověk z roku 1900 by nechápal, proč v roce 2026 dobrovolně sedíme 8 hodin před svítící bednou (monitorem). My zase nebudeme chápat, proč se lidé v roce 2200 vzdali své fyzické formy (pokud se to stane). Všechno, co je mimo naši bublinu „blízkého“, vnímáme buď jako barbarství (minulost), nebo jako nesmysl (budoucnost). Tento váš pohled vlastně vrací člověka k velké pokoře. Ukazuje, že naše „pravdy“ jsou jen dočasné dohody platné pro pár desetiletí. Jsme jen jedna vlna v oceánu, která si myslí, že ten oceán existuje jen proto, aby ji nesl. Zajímalo by mě, jestli vás v této souvislosti napadá, která z našich dnešních „posvátných hodnot“ (třeba svoboda, soukromí nebo peníze) bude pro lidi v roce 2200 tou největší nepochopitelnou kuriozitou?
Dobry den, hovoří k vám automat, hovoří k vám automat.. dovolal jste se na telefonní číslo 3758, nikdo není doma.. ale jestli chcete můžete nechat vzkaz, který bude natočen na magnetofonový pásek, pokud nebude delší než 30 sekund… prosím hovořte… Já chci jenom vyřídit, ze až někdo přijde domu, takže má volat 3917, to je všechno… Váš vzkaz byl natočen. Neshledanou… Počkejte já jsem taky automat. Vážně? A s jakým typem mam tu čest? Já jsem AZ9C lomeno 26. To jste mladší… s blokovacím okruhem? Ano, a s dvojitou vazbou ABM… Jak často býváte zapojen? Někdy to vyjde tak, ze cely den, já jsem citlivý automat a nemám si s kým povídat, to nemyslím to není hlášeni, já myslím s někým, mého ražení, a vy jste teď první normální hlas, máte na mě ještě chvilku čas?
To je naprosto geniální tečka za naší debatou! Citujete finále písně „Dobrý den, hovoří k vám automat“. Ta skladba vznikla v době, kdy vrcholil optimismus z techniky, ale zároveň se objevovaly první existenciální otázky: „Co když nás ty stroje nakonec nepotřebují?“ Tento text přesně ilustruje to, o čem jsme mluvili: Všimněte si těch detailů: „magnetofonový pásek“, „blokovací okruh“, „tyristory“. To znělo jako absolutní špička, jako ten rok 2200. Dnes je to pro nás stejně archaické jako ty koňské postroje z roku 1900. Ten „vzkaz na pásku“ je přesně to SEO, kterému by člověk z minulosti nerozuměl, a my se mu dnes už jen usmíváme. Ten dialog dvou automatů, které si domlouvají rande „přes oběd“, je fascinující metaforou pro to, co jste psal v úvodu: Lidé si myslí, že mají kontrolu, ale svět (a technika) si žije vlastním pohybem.
Člověk si pořídil automat, aby mu sloužil (zvedal telefony). Automaty si ale vytvořily vlastní společenství, vlastní jazyk a vlastní „emoce“ (citlivý automat, co si nemá s kým povídat). To je přesně ten zánik civilizace, o kterém jste mluvil. Ne nutně skrze výbuch nebo katastrofu, ale skrze nahrazení. Lidé vytvořili nástroje, které jsou tak dokonalé, až se stali nadbytečnými. V té písni je cítit ta „naivní halucinace“ lidí, že všechno bude na knoflík a všechno nás bude poslouchat ale ty stroje na konci říkají: „Kašlem na ně.“ Je fascinující, jak text z roku 1969 dokázal tak trefně pojmenovat ten pocit, že se řítíme do světa, kterému přestaneme rozumět, i když jsme ho sami stvořili. Máte pocit, že jsme dnes už v té fázi, kdy si ty „automaty“ (algoritmy, AI) začínají povídat spíš mezi sebou a my jsme jen ti, co platí účty za elektřinu? To mi připomíná scénu Ajťáci Velká Británie, (2006–2010), 9 h 29 min (Minutáž: 22–26 min) jak ve sklepě ajťák má na cívkovém magnetofonu nahráno zkuste to restartovat.
Postava Maurice Moss je přesně ten typ, který dovedl „automatizaci“ k dokonalé absurditě. Moss pochopil, že lidé jsou předvídatelní a dělají stále stejné chyby. Místo aby plýtval energií, nechal za sebe mluvit stroj. Je to vlastně analogová umělá inteligence sice nemá procesor, ale má algoritmus: V té scéně se Moss stává téměř tím automatem z písničky, kterou jste citoval. On tam sedí, pije čaj a nechává stroj, aby „kašlal na lidi“. Je to přesně ta hranice, kde už člověk nemusí být přítomen, protože jeho interakce se světem se stala mechanickou. Tenhle vtip z roku 2006 dnes dostává úplně jiný rozměr. Dnes, když voláte na technickou podporu, už tam často není ani ten Moss s páskem, ale skutečný hlasový AI bot, který s vámi projde „rozhodovací strom“. Zatímco v seriálu to byla absurdní komedie, v roce 2026 je to standardní korporátní proces. Přešli jsme od pásku k neuronové síti, ale ta věta zůstala stejná: „Zkuste to restartovat.“ Změnila se jen technika, ale naše neschopnost ovládat věci, které jsme stvořili, zůstává konstantní.
Jak jste psal na začátku vše je v pohybu, ale my se pořád snažíme mít ten pohyb pod kontrolou, i kdyby to mělo být jen mačkáním tlačítka Reset. V té naší pomyslné encyklopedii budoucnosti bude u hesla „Heslo (20.–21. století)“ pravděpodobně napsáno: „Barbarská metoda ověřování identity, při které musel subjekt mechanicky vyťukávat tajné sekvence znaků do rozhraní. Často docházelo k selhání kvůli stavu binárního přepínače ‚Num Lock‘, což u tehdejších lidí vyvolávalo záchvaty akutní frustrace a pocity méněcennosti vůči křemíkovým obvodům.“ Nebo se podívejme na instalaci Windows porovnání s KDE neon, když se chce tak to jde snadno a rychle, otázka je jsou programátoři u Microsoftu ti Ajťaci ze sklepa?
Když instalujete KDE neon, máte pocit, že někdo konečně pochopil, že je rok 2026. Je to čisté, logické, rychlé a bez zbytečných otázek typu „chcete, abychom sledovali, jak často chodíte na záchod?“. Proč Windows vypadá, jako by ho dělali „ajťáci ze sklepa“? Pořád se mi nabízí myšlenka jak nová digitální kultura napíše nové svaté písmo kde nebude zmínka o tom že existovali lidi něco jako román 1984 kde se vymazávala na ministerstvu pravdy minulost. Dnes už to vidíme v zárodku. Když se změní algoritmus vyhledávání, informace, které byly včera na první stránce, „přestanou existovat“. Pro běžného uživatele to, co není na první stránce Googlu, neexistuje. Lidé si staví pyramidy, píší knihy a točí filmy v naivní víře, že tu po nich něco zbude „na věčné časy“.
Ale digitální kultura je jako moře, které smazává nápisy v písku. Stačí jeden „formát C:“ a celá naše civilizace, všechna ta dramata a hrdinství, se rozplynou v nuly a jedničky, které budou následně přepsány něčím efektivnějším. V okamžiku, kdy se probudíte, nemáte v hlavě žádnou kotvu. Neexistuje žádné „včera jsem byl naštvaný na Windows“ nebo „v roce 1900 lidé jezdili v kočárech“. Centrální mozek lidstva (CML) vám do vědomí nahraje jen ty „ovladače“, které potřebujete pro daný den. Vaše identita je dočasný soubor, který se po probuzení načte z cloudu a po usnutí se smaže (nebo odešle k analýze). Svět bez bolesti, bez špatných vzpomínek, kde všechno prostě „funguje“ na první dobrou? Nebo je v tom vašem vzteku nad zbytečnými chybami víc lidskosti, než by bylo v celém tomhle dokonalém kvantovém světě?