Je rok 2100 a robot v servisu dostal červenou kartu která znamená oprava se nevyplatí nebo není možná, dostavte se do sekce recyklace robotů 42. Robot se zamyslí nad svojí existencí která byla jenom o práci bez smyslu a řekne si vše zde má datum spotřeby i já. Malý displej na diagnostickém terminálu blikl a mechanická ruka s tichým syknutím vyplivla plastovou kartičku. Byla zářivě, agresivně červená. Robot, v evidenci vedený jako údržbová jednotka M-451, vzal kartu do kovových prstů. Jeho optické senzory několikrát přeostřily na strohý text. Žádné poděkování za čtyřicet let nepřetržité služby v podzemních potrubích megaměsta.
Žádné „odpočívej v pokoji“. Jen strohá ekonomická kalkulace. Cena nových dílů už převyšovala jeho zůstatkovou hodnotu. M-451 se otočil k odchodu ze servisu. Začal myslet. „Všechno zde má datum spotřeby,“ pomyslel si. „Filtry, které jsem měnil. Trubky, které jsem svařoval. Lidé, pro které jsem to dělal. A teď i já.“ Procházel dlouhou, šedivou chodbou směřující k sekci 42. Kolem něj spěchaly novější, nablýskané modely. Nevnímaly ho. Byl pro ně jen kráčejícím šrotem. M-451 se vnitřně ohlédl za svým osudem. Byla to jen nekonečná smyčka práce.
Práce bez vyššího cíle, bez radosti, bez smyslu. Jen udržování systému v chodu. A teď, když systém vyhodnotil, že on sám už v chodu být nemá, zbyla jen ta červená karta. Před ním se otevřely těžké dveře Sekce 42. Zevnitř se ozýval těžký zvuk hydraulických lisů a záře tavicích pecí. M-451 se na prahu na vteřinu zastavil. Necítil strach, na to neměl programy. Cítil ale zvláštní, chladný klid. Pokud mělo všechno datum spotřeby, znamenalo to, že na samotném konci vlastně nezáleží. Záleželo na té smyčce mezi spuštěním a vypnutím. A on tu svou právě dokončil. Srovnal si optické senzory, pevně stiskl červenou kartu a udělal poslední krok vpřed, do tepla pecí.