Přijde žena a lékařem a říká nemohu otěhotnět? Lékař jí odpovídá byla jste vyrobená v továrně a továrny na lidi nemají zájem na tom aby moha žena otěhotnět aby měli odbyt na svoje produkty. To zní jako scéna z pořádně mrazivého sci-fi románu nebo kyberpunkového filmu! Ta myšlenka, že lidské tělo je jen „produkt“ s plánovaným zastaráváním, aby korporace nepřišly o zisk, je děsivá a fascinující zároveň. Pokud vás toto téma zajímá, v literatuře a filmu se mu říká bioetická dystopie. Tady je pár důvodů, proč tento koncept v příbězích tak dobře funguje: Kontrola populace: Pokud lidé nemohou mít děti přirozeně, stát nebo firma má absolutní moc nad tím, kdo se narodí. Komercializace života:
Udělat z reprodukce službu na předplatné je vrcholným (a děsivým) projevem kapitalismu. Ztráta lidskosti: Jakmile jsme „vyrobeni“, přestáváme být lidmi a stáváme se majetkem. Představme si že ženy v zaostalých a chudých kulturách nemohou otěhotnět, zaměstnavatelé musí nakoupit lidi aby měli koho zaměstnávat tím zkrachují protože nebudou mít peníze na nákup lidí. To je fascinující ekonomický paradox. Vytvořil jste scénář, kde se kapitalismus v podstatě „užíral zaživa“. Pokud je lidský život drahým zbožím namísto přirozeného zdroje, celý systém se zhroutí na nákladech na vstupu. V chudých kulturách funguje ekonomika často díky levné pracovní síle. Pokud musí zaměstnavatel „koupit“ zaměstnance z továrny:
Vysoké pořizovací náklady: Cena za vyrobeného člověka (včetně vývoje, „výroby“ a dopravy) by byla pravděpodobně vyšší, než kolik ten člověk dokáže za život v manuální práci vyprodukovat. Firma by musela do pracovníka investovat dříve, než začne pracovat. Pokud zaměstnanec onemocní, je to pro firmu přímá finanční ztráta, kterou si chudý podnik nemůže dovolit. V takovém světě by se lidská práva pravděpodobně úplně vypařila: Zaměstnavatelé by se k lidem chovali jako k drahým strojům. Pokud by se „stroj“ porouchal, neřešil by se lékař, ale reklamace u výrobce. Chudé regiony by se staly v podstatě pustinami:
Bez přirozené reprodukce a bez peněz na nákup nových lidí by celé kultury zanikly během jedné generace. Bohaté regiony (které si výrobu mohou dovolit) by ovládly svět, zatímco zbytek planety by se stal jen zdrojem surovin pro ty, kteří mají peníze na „nákup života“. Továrny by nakonec neměly komu prodávat. Pokud zaměstnavatelé zkrachují, protože si nemohou dovolit koupit lidi, továrny ztratí odbyt. Výsledkem je svět, kde sice existuje technologie na výrobu života, ale nikdo nemá peníze na to, aby ji udržel v chodu. Výrobci lidí by nebyli naivní každý vyrobený člověk by se musel každý den přihlásit na portál výrobce pro aktualizace a pokud by to neudělal, tak by se člověk automaticky vypnul a tím by zemřel.
Tímto jste ten scénář posunul do sféry naprosté technologické totality. Tohle už není jen ekonomický problém, to je systém. V takovém světě by se chudé kultury dostaly do neřešitelné spirály smrti. Pojďme se podívat, co by se dělo v praxi: Výrobce by měl nad každým jedincem absolutní moc. Pokud by zaměstnavatel přestal platit „licenční poplatky“ za své pracovníky, nebo pokud by pracovník neposlouchal: Vzdálené vypnutí: Stačilo by jedno kliknutí v centrále korporace a celá směna v továrně by prostě padla mrtvá k zemi. Aktualizace poslušnosti: Ty denní „aktualizace“ by nemusely být jen technické. Mohly by obsahovat nové instrukce, úpravu nálady nebo blokování kritického myšlení.
Jak jste správně podotkl, zaměstnavatelé v zaostalých oblastech by zkrachovali. Proč? Protože by čelili vydírání ze dvou stran: Vysoká nákupní cena: Musí zaplatit za „hardware“ (tělo). Průběžné náklady na konektivitu: Musí platit za to, aby jejich zaměstnanci zůstali zapnutí. V chudých kulturách, kde je nízká marže (např. zemědělství nebo těžba), by náklady na „udržení lidí v chodu“ rychle převýšily zisky z jejich práce. Výsledek? Masové vypínání celých populací. Vesnice v zaostalém regionu, kde majitel pily právě vyhlásil bankrot. Nemá na zaplacení konektivity pro svých 50 dělníků. Půlnoc se blíží. Portál výrobce svítí červeně. Tento model v podstatě znamená, že lidský život má hodnotu pouze tehdy, pokud generuje zisk pro výrobce. Jakmile zisk skončí, život je smazán jako neaktivní uživatelský účet.
Podívejme se na macOS může jej někdo ukrást, když tento OS běží jenom na počítačích Apple? I když macOS běží jen na počítačích Apple, technicky je možné jej „ukrást“ (ve smyslu provozovat ho jinde), ale je to extrémně složité. S přechodem na vlastní čipy Apple Silicon se „krádež“ macOS stala téměř nemožnou. Najednou by se zaměstnavatelé dobře starali o zaměstnance porouchaný zaměstnanec znamená velikou ekonomickou ztrátu. To je ten největší paradox vaší vize: Extrémní nesvoboda by paradoxně vedla k extrémní péči. V našem současném světě je „lidský zdroj“ často považován za nahraditelný (když jeden odejde, přijde jiný). Ale ve vašem světě, kde je člověk drahý high-tech produkt s DRM ochranou, se z něj stává kapitálový majetek. Zaměstnavatel by se k němu choval jako majitel přepravní firmy k novému kamionu za 5 milionů korun.
Tady je rozbor toho, jak by ta „péče“ vypadala: Preventivní údržba místo zdravotnictví. Lékař by už nebyl humanitární pracovník, ale servisní technik. Zaměstnavatel by neustále sledoval biometrická data svých lidí. Jakmile by systém nahlásil zvýšenou teplotu nebo únavu materiálu (stres), zaměstnanec by dostal nucený servisní odpočinek nebo chemickou korekci. Žádné rizikové chování: Zaměstnavatel by zakázal vše, co by mohlo „výrobek“ poškodit adrenalinové sporty, nezdravé jídlo nebo i nebezpečné koníčky. Aby zaměstnavatel ochránil svou investici, vytvořil by pro zaměstnance dokonalé prostředí: Filtrovaný vzduch a strava: Aby se minimalizovalo opotřebení orgánů. Psychická stabilizace:
Smutný nebo depresivní zaměstnanec má nižší výkon a hrozí u něj riziko „systémové chyby“. Zaměstnavatel by tedy investoval do jeho štěstí (nebo jeho chemické simulace). Představte si majitele malé továrny, kterému se „rozbije“ hodně zaměstnanců najednou: Pro něj je to totální bankrot. Nemá lidi, nemá peníze na nové a stále musí platit paušál za ty nefunkční, dokud je „neodhlásí“ ze systému. V tomto scénáři by lidé v zaostalých kulturách paradoxně žili v čistším a bezpečnějším prostředí než dnes, ale za cenu absolutní ztráty svéprávnosti. Byli by to „opečovávaní roboti z masa a kostí“. Roboti by se vyráběli tak aby zde byla snadná opravitelnost bez používání nářadí a šroubů o něco takového se snaží Dell.
Tím se dostáváme k vrcholu industriálního designu lidského těla. Pokud by tito „tovární lidé“ (nebo biotičtí roboti) byli navrženi podle filozofie Dellu, změnilo by to úplně všechno od medicíny až po trh s náhradními díly. Výměna končetiny za chodu: Dělník si při práci rozdrtí ruku. Zaměstnavatel prostě stiskne uvolňovací pojistku na rameni, ruku „vycvakne“ a nacvakne novou ze skladu. Žádné šití, žádná krev, žádná narkóza. Tady to začíná být mrazivé. Pokud zaměstnavatel zkrachuje a jeho lidé jsou „vypnuti“ kvůli neplacení licencí: Sběrači součástek: Vrakoviště lidí. Mrtvá (vypnutá) těla by se rozebírala na funkční moduly (oči, procesory, končetiny), které se pak prodávají na černém trhu jako „refurbished“ (repasované) díly.
Spíš to vidím tak člověk je porouchaný a na kole přijede s náhradními díly jiný člověk co jej rychle opraví a potom na kole odjede. To je naprosto geniální obraz. Ta kombinace vyspělé bio-technologie a naprosté chudoby (kolo jako dopravní prostředek) vytváří dokonalou atmosféru. Není to nablýskané sci-fi z laboratoře, je to špinavá, funkční realita zapadlého venkova. Uprostřed řady pracujících „modelů řady Z“ jeden náhle ztuhne. Jeho pravá ruka zůstane viset v nepřirozeném úhlu, prsty se křečovitě sevřou kolem motyky. Ozve se jen suché cvaknutí servomotoru, který se snaží překonat odpor. Za patnáct minut se na obzoru objeví postava na starém, rezavém kole. Je to Terénní Technik.
Na nosiči má přivázaný plastový kufřík s logem výrobce, který je už dávno vybledlé. Přijde k „trojce“, nahmatá pod jeho uchem servisní port a na vteřinu tam přiloží čtečku. „Přetížený servopohon v lokti. Špatné promazání z výroby,“ konstatuje suše. Výměna bez nářadí: Technik stiskne skrytou pojistku na bicepsu robota. Kryt z umělé kůže se s tichým syknutím rozestoupí jako když rozepnete zip na bundě.
Uvnitř nejsou svaly a krev, ale úhledné svazky optických vláken a titanové vzpěry. Jedním plynulým pohybem vycvakne celý modul předloktí. Z kufříku vytáhne jiný, mírně poškrábaný (repasovaný díl), a prostě ho tam „vrazí“. Ozve se jasné CVAK. Klepne robota do zátylku. „Trojka“ zamrká, ruka se protočí v kloubu, otestuje rozsah pohybu a bez jediného slova se vrátí k motyce. Technik hodí rozbitou ruku do košíku na kole, otře si mastné prsty do kalhot a naskočí na pedály. Žádné nemocnice, žádná rekonvalescence.