Sny odrážejí vaše psychické nemoci

Zpověď

Předem chci říct, že tuto formu deformace mám spíše jen vůči mužskému pohlaví. Nevadí mi fyzicky slabí jedinci, respektuju je jako sobě rovné a jednám s nimi důstojně, pokud se oni sami chovají důstojně vůči mně i vůči sobě. Nemám potřebu je nijak ponižovat, nijak se nad ně nadřazovat, nic takového.

Pokud ale vidím chlapa, nebo v mladistvém věku, když jsem viděl kluka, který se rozbrečel, nebo nějak emocionálně zhroutil do bezmocného skučení, tak se mi něco vždycky přepnulo v hlavě a pociťoval jsem vůči tomu člověk absolutní opovržení, absolutní ztrátu jakéhokoliv respektu a zároveň silnou potřebu ho zašlapat do země, zbít, poplivat.

Jako by se z toho člověka v tu chvíli stal podčlověk, který nemá právo žít. Střelil bych ho do hlavy jen za to, že je sračka. Pokud chlap projeví svoji slabost, absolutně ztrácím jakýkoliv respekt vůči němu a vnitřně bojuju s touhou mu rozšlapat obličej, abych tomu slabochovi dal o důvod víc naříkat a co nejvíc ho ponížil, zničil, zašlapal do země a ukázal mu, že je omyl evoluce.

Nejsem schopný odpouštět projevy slabosti, ani sobě, ani jiným. Nejsem člověk, který by vytvářel konflikty nebo je nějak gradoval, ani nejsem žádný hrdina, ale jakákoliv zbabělost, jakýkoliv poraženecký projev ve mě vyvolává naprosté opovržení a potřebu takového člověka dobít, šikanovat, zničit.

Všechno se to odehrává jen v mé hlavě, reálně takovému člověku z vlastní iniciativy nezkřivím vlas, jen ho už nedokážu vnímat jako plnohodnotného člověka a štve mě i pohled na něj. Sám o sobě jsem do jisté míry méně emocionální člověk, neprožívám tak silné emoce jako většina ostatních lidí, o to méně emoce projevuju.

Projevování emocí mi připadá nekomfortní, divné, trapné, hlava mi při tom šrotuje a zkouší vymyslet něco „co se říká“ a přitom se mi chce psychicky zvracet. S rodinnými příslušníky prakticky nekomunikuju, pouze minimálně, stroze, bez emocionálně. Přítelkyně mě považuje za chladného člověka, občas za autistu, snad jen ze srandy.

Kdykoliv musím říct něco jako „miluju tě“ nebo slovo „láska“, tak se mi chce zvracet. Během školních let jsem zažil několik let šikany, kdy jsem byl ten nejnižší článek společnosti a sám sebe jsem považoval za méněcenného, bral jsem tehdy za naprosto samozřejmé, že všichni mají ve všem přede mnou přednost, akceptoval jsem svoji podřadnou pozici ve společnosti.

I když se to časem zlepšilo, tak jsem si absolutně nepřipouštěl možnost, že bych mohl mít vztah, o žádný vztah jsem se nepokoušel a možná jsem se tomu i vyhýbal, bral jsem to vždy jako něco, na co já nemám právo. Přemýšlím, jestli právě toto nezapříčinilo tento možná narušený vývoj mé mentality. Nebo jsem zcela normální?

Kromě toho jsem dlouholetý alkoholik. Jen díky alkoholu dokážu vnímat emoce výrazněji, chovat se jako běžný člověk, mluvit o společenských věcech, ne pouze o faktech, s alkoholem dokážu prožívat situace nějak emocionálně, bez alkoholu emoce spíše jen předstírám nebo se chovám chladně. Kdybych se nenalil chlastem, tak ani tento výblitek nenapíšu. Jsem v normě nebo jsem pošuk?

Odpověď

Vše, co pomocí smyslů vnímáme to jsou příběhy, které se nám líbí nebo se nám nelíbí, není příběh ten, co by se zalíbil všem, vše je zde evoluční dočasný experiment, je snadné soudit a je těžké pochopit proč je vše takové jaké to je, lidi dělají chyby nikdo z lidí není bez chyb, problémem je to že svoje chyby nevidíme, protože je za chyby nepovažujeme. Nechtějte změnit svět a cizí lidi, chtějte změnit jenom sebe, změnu poznáte tím, že se změní vaše sny, sny odrážejí vaše psychické nemoci, a tak ve snech prožíváte utrpení, proto o svých snech neradi mluvíte.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *