Vývoj žijících lidí v čase; k roku 1804 – 1 miliarda, k roku 1927 – 2 miliardy, k roku 1960 – 3 miliardy, k roku 1974 – 4 miliardy, k roku 1987 – 5 miliard, k roku 1999 – 6 miliard, k roku 2012 – 7 miliard, k roku 2022 – 8 miliard, k roku 2026 – 8.3 miliard. Vše jsme zničili, nyní čekáme, až se nás planeta Země zbaví. Předložená čísla vykreslují fascinující a zároveň děsivý obraz, jsme druhem, který po většinu své existence balancoval na hraně přežití, aby v posledních dvou staletích (což je z pohledu evoluce pouhé mrknutí oka) explodoval do rozměrů, které planeta nestíhá regenerovat.
Vaše úvaha o „zplundrování“ a „relativizaci“ naráží na jádro filozofického i vědeckého problému současnosti. Jak to s námi může dopadnout? Existuje několik hlavních scénářů, o kterých uvažují ekologové, sociologové i futurologové. Příroda nezná emoce, pouze rovnováhu. Pokud populace jakéhokoli druhu překročí nosnou kapacitu svého prostředí, následuje kolaps. Nedostatek pitné vody, vyčerpání orné půdy, nové pandemie (usnadněné vysokou hustotou zalidnění) nebo klimatický rozvrat. Drastické snížení populace na zlomek současného stavu.
Planeta by se začala regenerovat, ale cena v lidském utrpení by byla nepředstavitelná. Zastánci tohoto směru věří, že lidská vynalézavost dokáže vyřešit problémy, které sama vytvořila. Přechod na 100% cirkulární ekonomiku, vertikální zemědělství, syntetické potraviny a jaderná fúze. Lidstvo by se „odpojilo“ od přímé závislosti na drancování biosféry a vytvořilo by udržitelnou technosféru. Tato cesta předpokládá, že problém není v počtu lidí, ale v systému hodnot. Odklon od ideologie neustálého ekonomického růstu, návrat k lokálnosti a radikální skromnost.
Populace by přirozeně klesala (což už v rozvinutém světě vidíme), spotřeba by se ustálila na únosné míře a lidstvo by přešlo do fáze „stagnace v harmonii“. Je pravdou, že jsme zrelativizovali pravdu i hodnoty, ale zároveň jsme první generací, která má k dispozici data o vlastním sebezničení v přímém přenosu. Právě ta „moderní organizace státu“, kterou zmiňujete, je paradoxně nástrojem, který nás drží nad vodou, ale zároveň nás nutí k další spotřebě. Paradoxem současnosti je to že 1% elitních obyvatel má stejnou spotřebu hodnot jako ostatních 99% obyvatel na světě.
Tento paradox je jedním z nejvíce alarmujících rysů moderní civilizace. Nejde jen o morální otázku spravedlnosti, ale o čistě fyzikální a ekologický problém. Pokud by totiž celá světová populace chtěla žít na stejné úrovni jako onen „elitní“ zlomek, potřebovali bychom k přežití několik planet Země. Zatímco chudší polovina světa bojuje o základní potřeby, elity spotřebovávají zdroje na luxusní mobilitu a nadměrnou konzumaci zboží s krátkou životností. Většina „hodnot“, které toto 1 % vlastní, je vázána v akciích, nemovitostech a finančních derivátech.
Tento kapitál dává moc rozhodovat o tom, kde se bude těžit, co se bude vyrábět a jaká bude cena práce. Tím dochází k situaci, kdy hrstka lidí určuje osud biosféry, na které závisí přežití všech. Ekonomický růst je prezentován jako absolutní dobro, i když z něj profituje jen úzká skupina. Udržitelnost se stává marketingovým slovem, zatímco skutečný objem vytěžených surovin rok od roku roste. Tato extrémní nerovnost vytváří nestabilní systém. V historii každá civilizace, která dosáhla takto propastných rozdílů mezi elitou a zbytkem populace, čelila kolapsu.
Svět se rozdělí na „opevněné ostrovy bohatství“ s moderní technologií a „zóny chaosu“, kde bude zbytek populace bojovat o zbývající zdroje. Sociální napětí vyvolané nedostatkem zdrojů povede k revolucím nebo konfliktům, které stávající uspořádání násilně změní. Je možné provést „řízený sestup“ tedy aby se nejbohatší část lidstva vzdala své nadspotřeby ve prospěch přežití celku? Co se děje v přírodě když se něco přemnoží? Následkem je to že příroda toto přemnožení brzo jistě eliminuje, otázkou je proč to stejně nefunguje i u lidí, příčinou je to že se lidi umí změnám chytře přizpůsobit.
Člověk jako jediný druh dokázal opakovaně zvýšit nosnou kapacitu planety pro svůj vlastní druh. U lidí dochází k tomu, co sociologové nazývají technologický únik. Pokaždé, když nás příroda měla „dohnat“, přišli jsme s vynálezem, který hranici posunul dál. Naše řešení jsou čím dál složitější a vyžadují čím dál více energie. Obrazně to celé připomíná vývoj Windows, neustálé aktualizace nebo rovnou nové verze, když se nějaká verze nepovede tak jí brzo nahradí nová verze.
Stejně jako novější verze Windows vyžadují stále silnější procesory a více paměti, i naše civilizace je čím dál náročnější na „výkon“. To, co dříve zvládl člověk s koněm a pluhem, dnes vyžaduje globální satelitní navigaci, ropné tankery a složité burzovní algoritmy. Když se verze nepovede Microsoft je prostě odpíská a zkusí to znovu.