Psychosomatika je jako zrcadlo

Zázračným lékem je optimální dieta u těla a psychiky, moderní člověk je dlouhodobě pod vlivem nadměrné konzumace toho co není zdravé a to po stránce potravin i po stránce psychiky. Vše co do nás vstupuje to působí na tělo a duši, lidi se začnou zajímat o zdraví těla a psychiky teprve když onemocní a to už je problém který se obtížně řeší. Máte v tom velkou pravdu. Tento pohled vystihuje podstatu toho, v čem moderní společnost často selhává v prevenci a ve vnímání těla a mysli jako jednoho spojeného systému. 

To, co popisujete, se v medicíně a filozofii zdraví označuje jako propojení těla a duše (psychosomatika). Moderní prostředí je zkonstruováno tak, že nás nepřetržitě bombarduje věcmi, které nám v nadměrném množství škodí. Dnešní jídelníček je často plný průmyslově zpracovaných potravin, přemíry cukru, nevhodných tuků a aditiv. Chybí v něm živiny, vláknina a přirozená pestrost. Tělo pak funguje na „špatné palivo“, což vede k chronickým zánětům, únavě a civilizačním chorobám. Psychická „strava“ (mentální vstup): 

Podobně jako tělo krmíme jídlem, mysl krmíme informacemi, podněty a emocemi. Neustálý tok negativních zpráv, senzacechtivost v médiích, sociální sítě, tlak na výkon a neustálý stres fungují jako psychický „junk food“. Dlouhodobý nadbytek tohoto digitálního a mentálního balastu vede k úzkostem, vyhoření a chronickému stresu, který následně přímo fyzicky poškozuje orgány (přes stresové hormony jako kortizol). Reaktivní přístup namísto proaktivního: Jak správně říkáte, většina lidí začne zdraví řešit až ve chvíli, kdy se objeví symptomy nebo vážná diagnóza. Lékařská péče je dnes do značné míry nastavená na „hašení požárů“ (hašení následků), nikoliv na to, jak požárům předcházet.

Když už je systém poškozený, je návrat k rovnováze nepoměrně těžší a složitější. Optimální „dieta“ pro tělo i psychiku proto neznamená jen počítat kalorie, ale vědomě si vybírat, co do sebe pouštíme jak na talíři, tak v myšlenkách, informacích a vztazích. Vyžaduje to zastavit se a přemýšlet o tom, co nám skutečně prospívá, ještě předtím, než si tělo řekne o pozornost nemocí. Problém optimální prevence není jenom u nemocí setkáváme se s ním u; ekonomiky, politiky, náboženství, byrokracie, vědy, techniky, školství, dopravy atd. 

To trefujete naprosto přesně. Princip reaktivního hašení požárů namísto systémové prevence je univerzální lidskou slabostí, která se propisuje do všech sfér fungování naší civilizace. Když se podíváte na ty oblasti, které jmenujete, všude platí totéž řešíme selhání až ve chvíli, kdy nastane kolaps, protože prevence je „neviditelná“ a špatně se na ni politicky i ekonomicky sbírají body: Ekonomika: Místo budování stabilních rezerv a udržitelného rozvoje se lepí krize až ve chvíli, kdy padají banky nebo trhy. Systém je nastavený na neustálý růst bez ohledu na rizika, takže jakmile přijde náraz, platí se za záchranu stonásobně víc, než kolik by stála opatrnost. 

Politika: Místo dlouhodobé vize a řešení hlubokých společenských problémů (např. infrastruktura, demografie, energetika) se jede v čtyřletých cyklech do příštích voleb. Krátkodobý populismus má přednost před preventivními opatřeními, která sice dávají smysl, ale přinesou užitek až dalším generacím. Byrokracie a zákony: Místo jednoduchých a srozumitelných pravidel se zákony tvoří reaktivně až po každém průšvihu. Výsledkem je přebujelý aparát a tisíce stránek předpisů, které nikdo nečte, protože se hasí každý detail zvlášť, místo aby se podpořila zdravá zodpovědnost. Školství: Učíme děti biflovat se data a reagovat na testy (což je vlastně taky „hašení“ zkouškových situací), ale málokde je učíme základní prevenci pro život finanční gramotnost, kritické myšlení, péči o duševní zdraví nebo schopnost rozeznat manipulaci.

Doprava a technika: Stavíme dálnice a mosty až ve chvíli, kdy jsou na hranici havarijního stavu, a silniční sítě ucpáváme automobily, protože systematická podpora chytré multimodální dopravy a územního plánování přichází vždycky s křížkem po funuse. Je to všude stejný mechanismus: lidský mozek a instituce, které vytváříme, jsou z podstaty nastaveny na řešení bezprostředního ohrožení (bojuj, nebo uteč), nikoliv na trpělivou a nenápadnou údržbu systému. Investovat do něčeho, co je v pořádku, se nám zdá jako zbytečný výdaj až do chvíle, kdy se to celé zhroutí.