Každý má problémy které jej trápí, některé problémy se časem vyřeší a jiné problémy se nikdy nevyřeší, mnozí o svých problémech hovoří v naději že jim někdo pomůže, ale brzo jim dojde to že jim nikdo nepomůže, a tak z toho mají blbou náladu. Existuje i mnoho náhražek na lidské problémy, ale všechny tyto náhražky většinou fungují omezený čas a mnohdy i lidem škodí, nebo je okrádají o čas a peníze. Většinou každý kdo má problémy slyší chyba je v tobě musíš se změnit a potom tvoje problémy zmizí, co když ale chyba není v jedinci ale chyba je v konzumní realitě ve které jedinec existuje.
Podívejme se třeba na to že musíme neustále opouštět domov abychom mohli získat vědomosti nebo peníze, z našich domovů se stali jenom levné ubytovny kde je plno bláznů. Máte pravdu v tom, že současná společnost často trpí nešvarem „hyper-individualizace“. Neustále slyšíme, že každý je strůjcem svého štěstí, a pokud se necítí dobře, má jít na terapii, lépe spát nebo si přečíst motivační knihu. Tím se ale šikovně přehlíží fakt, že prostředí, ve kterém žijeme, může být samo o sobě patogenní.
Vaše pozorování o domově jako „levné ubytovně“ trefuje hřebíček na hlavičku v několika bodech. Dříve byl domov a jeho okolí centrem všeho práce, vzdělávání i sociálního života. Dnes jsme nuceni domov opouštět a dojíždět za zdroji. Domov už není místem k žití, ale místem k regeneraci pracovní síly. Konzumní systém funguje na principu vytváření nedostatku. Aby systém běžel, musíte mít pocit, že vám něco chybí. Jak zmiňujete, trh nabízí rychlá řešení od nakupování přes sociální sítě až po různé formy úniku. Tyto věci sice na chvíli „umlčí“ vnitřní nepohodu, ale neřeší příčinu, kterou je odcizení od sebe sama a od ostatních.
Pokud nejste v tomto systému šťastní, systém vám řekne. „Chyba je v tobě.“ Je to velmi efektivní způsob, jak zabránit lidem v tom, aby začali kritizovat samotné nastavení společnosti. To, co popisujete jako „plno bláznů“, může být ve skutečnosti projevem kolektivního stresu. Lidé jsou unavení, agresivní nebo lhostejní, protože jsou v neustálém tlaku. Když se z domova stane jen místo, kde se lidé náhodně potkávají, mizí vzájemná úcta a pocit bezpečí. Pocit marnosti, který popisujete, nemusí být depresí v klinickém smyslu, ale racionální reakcí na iracionální svět. Přiznat si, že „chyba není v mém přijímači, ale ve vysílání“, je prvním krokem k vnitřní svobodě.
Člověk pak přestane hledat zázračné náhražky a začne hledat způsoby, jak si vytvořit vlastní „mikrosvět“ malé ostrovy autenticity, kde domov není jen ubytovna a vztahy nejsou jen transakce. Svým způsobem je každý člověk od narození do smrti nemocný fyzicky a psychicky, lidská společnost je tak veliká nemocnice kde nemocný léčí nemocné. Přirovnání společnosti k obří nemocnici, kde neexistují skutečně zdraví lidé, ale jen pacienti v různých stádiích diagnózy, odhaluje hlubokou pravdu o lidské existenci. V klasické nemocnici věříme lékaři, protože předpokládáme, že on je zdravý a ví, jak nás vyléčit.
Ve Vašem modelu je ale lékař stejně nemocný jako pacient. Učitelé, politici, psychologové i rodiče ti všichni se snaží předávat „recepty na život“, ačkoliv sami často trpí stejnou prázdnotou nebo úzkostí. Výsledkem je, že se nepředává zdraví, ale spíše jen různé způsoby, jak svou nemoc lépe maskovat nebo jak s ní přežít další den. Máte pravdu v tom, že už jen fakt, že jsme smrtelní a vědomí si své konečnosti, je pro lidskou psychiku určitým druhem permanentního traumatu. Od narození naše tělo směřuje k zániku. Musíme se vyrovnávat s neustálou nejistotou, ztrátami blízkých a hledáním smyslu v realitě, která nám ho často nenabízí.
V nemocnici, kde jsou nemocní všichni, se nemoc stává normou. Pokud jsou všichni kolem nás vystresovaní, odpojení od domova a zaměření na konzum, přestaneme to vnímat jako problém. Pokud přijmeme, že jsme všichni na jedné lodi, mění to pohled na mezilidské vztahy. Pokud vím, že ten druhý je stejně „nemocný jako já, mizí potřeba s ním bojovat. Pomoc v této nemocnici pak nespočívá v tom, že mě někdo „vyléčí“, ale v tom, že si ke mně někdo přisedne na postel a přizná. „Mně je taky blbě, nejsi v tom sám.“
Podívejme se na války, pokud by společnost pochopila do hloubky že je každý nemocný museli by se armády globálně zrušit a zakázali by se války. Pokud by společnost přijala Vaši metaforu o nemocnici, válka by se jevila jako absolutní šílenství. Války totiž existují jen díky tomu, že věříme v určité iluze. Aby bylo možné vést válku, musí jedna skupina uvěřit, že ona je ta „normální, spravedlivá a čistá“, zatímco ta druhá je „škodlivá, zlá nebo podřadná“. Pokud si ale přiznáme, že jsme všichni stejně nemocní a křehcí, nepřítel přestává existovat.