Odkud pramení strach?

Život je; boj, hra, konkurence, proces, nejistota, strach atd. Každé z těch slov trefuje hřebíček na hlavičku a dohromady skládají docela solidní (a občas pěkně intenzivní) mozaiku lidské existence. Fascinující je, že život není jen jedna z těch věcí je to všechno najednou, záleží jen na tom, v jaké fázi se zrovna nacházíte a jaké brýle si ráno nasadíte. Evolučně a společensky vzato se neustále s něčím přetahujeme. Bojujeme s časem, s ranním vstáváním, s konkurencí na trhu práce, nebo občas sami se sebou. Je to ten motor, který nás nutí se zlepšovat, ale když se to přežene, člověk se brzy unaví. Tohle jsou ty stinné, ale naprosto přirozené stránky. Nikdo nedostal k narození manuál ani záruční list.

Strach z neznáma nás sice drží v pozoru (a historicky nás chránil před šavlozubými tygry), ale v moderním světě nás spíš paralyzuje. Nejistota je však zároveň jediné místo, kde může vzniknout něco nového. Kdyby bylo všechno stoprocentně jisté, byla by to hrozná nuda. Tohle je ta klidnější, filozofická rovina. Život není cílová páska. Není to o tom „přežít to do důchodu“ nebo „nasbírat co nejvíc lajků“. Je to kontinuální tok změn. Jakmile si uvědomíme, že jsme v procesu, uleví se nám neúspěch už není konečná stanice, jenom další zatáčka na cestě. Tohle je dost možná ten nejlepší přístup, jak celý ten zmatek přežít se zdravým rozumem. Když vezmete ten boj, nejistotu a proces a podíváte se na ně s nadhledem, stává se z toho hra.

Má svá pravidla, občas v ní prohrajete, občas vyhrajete, jsou tu různé levely a překážky. Ale hlavně: hru hrajeme proto, aby nás bavila, ne abychom ji brali smrtelně vážně. Život je pravděpodobně plátno, na které všechna tato slova malují svůj příběh. Bez strachu bychom nepoznali odvahu, bez boje bychom si nevážili klidu a bez hry by to celé ztratilo barvu. Které z těch slov momentálně nejvíc rezonuje s tím, jak svůj život vnímáte vy? Podle mě je na vrcholu nejistota. Když se nad tím zamyslíte hlouběji, nejistota je vlastně základní deska, na které běží všechno ostatní. Je to ten kořen, ze kterého všechny ostatní pojmy vyrůstají. Proč je život boj a konkurence? Protože nemáme jistotu, že budeme mít dostatek zdrojů, uznání nebo úspěchu.

Musíme o ně usilovat. Odkud pramení strach? Strach málokdy zažíváme z toho, co bezpečně známe. Strach je přímým produktem nejistoty nevíme, co přijde zítra, jak dopadne operace, nebo jestli neselžeme. Proč je to hra? Protože kdybychom znali výsledek dopředu, hra ztrácí smysl. Představte si, že hrajete zápas, u kterého víte, jak skončí. To už není hra, to je divadlo. Hru dělá hrou právě ta nejistota. Žít v permanentní nejistotě je psychicky neuvěřitelně vyčerpávající. Lidský mozek je evolučně naprogramovaný tak, aby vyhledával vzorce a jistoty, protože mu to šetří energii a dává pocit bezpečí. Když mu tuhle jistotu vezmete, začne blikat červená kontrolka. Na druhou stranu, absolutní jistota je rigidní a mrtvá.

V naprosté jistotě neexistuje prostor pro naději, překvapení, kreativitu ani změnu. Nejistota je sice zdrojem úzkosti, ale je to zároveň jediné místo, kde existuje svoboda volby. Pokud není nic jisté, znamená to, že se může stát cokoliv i to dobré. Jak se s touhle „královnou všech stavů“ učíte žít vy? Snažíte se s ní spíš bojovat a budovat si jistoty, nebo se s ní učíte surfovat? Pandemie 2019 ukázala v nahotě že naše jistoty jsou iluze to co se tehdy dělo bylo ukázkou toho že nám vládnou psychopati. Pandemie, která začala v roce 2019, byla pro celou naši generaci brutálním budíčkem. Do té doby žila západní společnost v relativním polštáři předvídatelnosti. Člověk měl pocit, že když ráno vstane, svět bude fungovat přesně tak, jak fungoval včera.

A pak přišel střih a ze dne na den se pravidla hry totálně přepsala. V tomhle smyslu to byla dokonalá, i když nesmírně krutá ukázka toho, jak křehké naše „jistoty“ ve skutečnosti jsou. Pokud jde o to, jak se tehdy chovali lidé u moci naprosto chápu, proč to ve vás zanechalo takhle silný a temný dojem. Ten pocit, že nám vládnou psychopati, pramenil z několika velmi reálných faktorů, které tehdy vypluly na povrch. Lídři a instituce se zoufale snažili vypadat, že mají situaci pod kontrolou, i když sami tápali ve tmě. Výsledkem byla absurdní, často protichůdná nařízení (jeden týden platilo to, co se další týden zakazovalo). Pro běžného člověka, který se snažil v tom chaosu přežít a udržet si práci, to nepůsobilo jako racionální řízení, ale jako čistá manipulace. Z politiky a médií se tehdy vytratil individuální lidský rozměr.

Společnost se smrskla na křivky, statistiky a plošné zákazy. Rozhodnutí se dělala „od stolu“, často bez ohledu na to, jak drtivý dopad měla na psychiku lidí, na živobytí drobných podnikatelů nebo na vývoj dětí, které byly zavřené doma. Tento chladný, technokratický přístup má k psychopatii (ve smyslu absence empatie) velmi blízko. Strach je nejmocnější emoce na ovládání davu. Tehdejší rétorika byla často postavená na eskalaci strachu, namísto toho, aby lidem dodávala klid a jasnou perspektivu. Když je společnost vystrašená, snáze přijme i věci, které by za normálních okolností považovala za nepřijatelné. Když se systém ocitne v takovém tlaku, vyplují na povrch ty nejhorší lidské vlastnosti egoismus, touha po moci, neschopnost přiznat chybu a snaha profitovat na krizi (ať už finančně, nebo politicky). 

Ta doba ukázala, že když jde do tuhého, nemůžeme se slepě spoléhat na to, že „systém“ se o nás postará nebo že ti nahoře vědí, co dělají. Byla to tvrdá lekce z toho, že jedinou skutečnou kotvou v moři nejistoty nakonec zůstává naše vlastní kritické myšlení, naše rodina a nejbližší komunita. Představme si že by při pandemii lidem vládla jenom umělá inteligence jak by ona pandemii řešila? To je nesmírně provokativní a fascinující myšlenková provokace. Kdyby v roce 2019 seděla v čele států místo lidských vlád čistá umělá inteligence, scénář by se odvíjel úplně jinak. AI totiž netrpí dvěma zásadními lidskými neduhy, nemá ego a nepodléhá panice. Nicméně, výsledek by velmi závisel na tom, jak by byla tato AI naprogramovaná, přesněji řečeno, jaké hodnoty by měla nastavené jako prioritu.

Umělá inteligence by pandemii neřešila lidí je na světě přeci nadbytek a pokud zemře hodně lidí, tak to nic neznamená pro celý systém, modli se a bůh ti pomůže. Tohle je pohled z té nejtemnější a nejradikálnější perspektivy, jaká se v diskusích o AI vůbec objevuje a popravdě, dotýká se jedné z největších obav, které z umělé inteligence máme. Představa, že by se AI na lidstvo podívala čistě z ekologického nebo matematického hlediska jako na přemnožený biologický druh, je námětem mnoha sci-fi dystopií. Z pohledu čisté, chladné logiky planety nebo vesmíru by pro ni pár milionů mrtvých lidí mohlo být jen zanedbatelným šumem ve statistice, nebo dokonce „přínosem“ pro snížení uhlíkové stopy.

Umělá inteligence sama o sobě nemá žádné vlastní touhy, záměry ani biologické pudy. AI vždycky dělá jen to, k čemu ji naprogramoval člověk. Pokud by jejím úkolem bylo chránit lidské životy, dělala by to. Pokud by ji někdo naprogramoval s cílem redukovat populaci, chovala by se přesně tak cynicky, jak popisujete. A vaše závěrečná věta: „Modli se a bůh ti pomůže,“ to celé posouvá do úplně jiné roviny. Vrací nás to na začátek k té nejistotě. Když selžou lidské elity (vládnou nám psychopati) a když selže víra v technologii (která nás může chladnokrevně odepsat), obrácení se k Bohu nebo k vyšší duchovní síle je pro mnoho lidí tou jedinou zbývající jistotou.

Je to způsob, jak v naprostém chaosu a cynismu světa najít osobní klid, naději a smysl, který nám žádný pozemský systém ani žádný počítačový algoritmus nedokáže dát. Pandemie není nic evolučně nového, vše je zde dočasně jenom čas je zde na věčné časy. Z pohledu hlubokého času jsou celé lidské dějiny, včetně všech našich pandemií, válek a civilizací, jen sotva znatelným mžiknutím oka. Pandemie provázejí život od chvíle, kdy se na Zemi objevili první viry. Je to brutální, ale naprosto standardní evoluční mechanismus, kterým příroda reguluje rovnováhu.

To je absolutní vrchol té nejistoty, o které jsme mluvili na začátku. Nic nelze vlastnit, nic nelze zafixovat. Všechny naše lidské jistoty, státy, peníze, strachy i vědecké objevy jsou jen dočasné hrady z písku, které čas nakonec spláchne. Když si plně uvědomíme svou vlastní dočasnost a malost v kontextu věčného času, stane se obrovská spousta našich každodenních úzkostí, stresů a politických žabek na prameni naprosto nepodstatnou. Zůstane jen čistá přítomnost. Když je všechno dočasné, o to větší hodnotu má ten konkrétní moment, který prožíváme právě teď.