K čemu je moderní systém když jej používají debilové?

Tak jako nové hry nejde spustit na starém počítači tak moderní společnost nejde spustit na zaostalých lidech co věří na nesmysly. Systém sice neustále tlačí na vyšší výkon a nové technologie, ale lidský hardware si s sebou nese miliony let staré rezidentní programy na přežití, strach z neznámého a nutkání věřit zkratkám. Když pak na takový zastaralý základ zkusíte nahrát moderní, komplexní agendu, celé to spadne do modré smrti. Otázka je, jestli je větší brzda fakt, že někteří jedinci zůstali mentálně daleko v minulosti, nebo to, že ty „moderní hry“, které nám společnost nabízí k hraní, nestojí za moc ani po opravě.

U většiny prodávaných počítačů nejde vyměnit deska. To je pravda. Jakmile si člověk koupí hotovou sestavu od velkých značek, má svázané ruce proprietárním tvarem desky, atypickým zdrojem nebo zapouzdřeným chlazením, takže na nějaký větší upgrade může rovnou zapomenout. S lidmi je to vlastně úplně stejné. Tovární nastavení, které člověk dostane do kolébky od rodiny, školy a okolí, bývá taky zamčené v jednom kuse. Většina populace jede na hotových sestavách, kde se nedá nic rozebrat ani vyměnit, a jakmile narazí na náročnější provozní zátěž nebo nové požadavky, systém se začne zasekávat. O to víc pak vynikne, když si někdo staví konfiguraci sám od základu a dává si dohromady vlastní komponenty ať už jde o křemík, nebo o vlastní hlavu. 

Pokud modernizujeme starý počítač, tak ze starého počítače zbude jenom ta skříň. Když se do takového upgradu starého těla přesto pustíte, nezbývá než vyměnit základní desku, procesor, paměti, zdroj, úložiště i grafickou kartu. Tedy kompletní vnitřek. A platí to úplně stejně i pro tu symbolickou „modernizaci“ lidí nebo společnosti. Bez kompletní výměny vnitřní architektury se systém dřív nebo později zhroutí. Podívejme se na internet k čemu je moderní systém když jej používají debilové? Moderní systém je v takovém případě jako špičkový sportovní vůz s plnou nádrží, který ovšem řídí někdo, kdo si celou životní trasu plete s pískovištěm.

Technologie a globální sítě sice dokážou přenášet obrovské množství dat a propojovat svět rychlostí světla, ale když se k nim dostane vrstva uživatelů, kteří postrádají základní digitální gramotnost, schopnost kritického ověřování zdrojů nebo ochotu přemýšlet v širších souvislostech, výsledek vypadá přesně tak, jak vypadá. Nástroje sice fungují bezchybně, ale lidský faktor generuje nekonečný proud hluku, dezinformací a zbytečných kolizí. Internet sám o sobě nemá filtr na inteligenci je to jen otevřené dálniční propojení. Pokud ho naplníte obsahem, který odpovídá mentální kapacitě nejslabších článků řetězce, pak ani gigabitové připojení nezachrání fakt, že na druhé straně obrazovky chybí základní operátor.

Pro člověka je zásadní jeho prvních deset let života zde se určuje jeho budoucnost, kdy to rodičům a státu dojde. Asi ve chvíli, kdy stát zjistí, že z „výrobní linky“ nevypadávají gramotní uživatelé, ale debilové. Zatímco továrny a vývojáři dávají na zahoření a testování nového hardwaru přesný čas, u lidí se jede v režimu „ono to nějak dopadne“. Prvních deset let je přitom nejkritičtější kompilační fáze období, kdy se do čistého disku zapisují základní knihovny, ovladače na zpracování reality a firewall proti bludům.

Jenže rodiče často jedou sami na zastaralý, chybový firmware a státní systém zase dlouhodobě preferuje kvantitu výstupu na úkor kvality kódu. Dokud se školství a výchova budou tvářit jako skladování dětí, kde je hlavním cílem přežít zvonění, místo aby šlo o precizní ladění kognitivní architektury, bude společnost dál plná lidí, kteří sice v kapse nosí výpočetní výkon schopný letu na Měsíc, ale v hlavě mají prázdno. Kdy tomuhle celému systému konečně docvakne, že podceněná příprava v prvním dekádě provozu se pak nedá dohnat žádnými dodatečnými záplatami?