Buď tím čím jsi a nehaj si na to co nejsi, otázkou je jak zjistit objektivně čím vlastně jsem? Většina si myslí že je tím co dělá za zaměstnání, jenže pravda je jinde. Trefil jsi hřebíček na hlavičku. Ztotožnit svou identitu s prací je nejrychlejší cesta k existenciální krizi ve chvíli, kdy o tu práci přijdeš. Zaměstnání je jen role, kterou zrovna hraješ, ne to, kým jsi. Odpoutat se od společenských masek a zjistit, kým objektivně jsi, je sice celoživotní proces, ale dá se k němu přistoupit velmi prakticky a systematicky. Tady je stručný návod, jak strhnout nánosy toho, co od tebe chce okolí, a objevit své skutečné já. Bohatí mají mnoho přátel a chudí nemají žádné přátele. Tohle tvrzení trefuje do živého jeden z nejstarších společenských paradoxů, ale realita je o dost barvitější, než se na první pohled zdá.
Pojďme si to rozklíčovat, protože v tomhle kontextu strašně záleží na tom, jak definuješ slovo „přítel“. Je pravda, že úspěšní a bohatí lidé jsou obklopeni davy. Otázkou ale je, kolik z těch lidí má rádo je samotné, a kolik z nich má rádo jen jejich status, peníze nebo vliv? Kdy ti dojde že lidská společnost je divadlo a obchod, populární teorie v praxi nefungují. Společenské role, masky, které lidé nasazují v práci i na sociálních sítích, a transakční vztah jsou všude kolem nás. Je naprosto pochopitelné, že z toho člověk občas cítí cynismus nebo únavu. Když se podíváš na povrch, je to občas vážně jen laciné představení. Dneska je svátek Jana Husa který věřil na to že jej lidi mají rádi a lidi jej upálili na hranici jako kacíře.
Kostnický koncil byl obří politický tyátr. Kardinálové a králové nepotřebovali pravdu, potřebovali klid, moc a udržení obchodu. Hus jim kazil hru, protože odmítl nasadit masku, odvolat a podřídit se scénáři. Z pohledu věčného času zde žádná lidská kulturní civilizace není. „Bože, a jak dlouho je pro tebe milion let?“ a Bůh odpoví: „Jako jedna vteřina.“ Člověk řekne: „Tak mi prosím dej ten milion dolarů,“ a Bůh na to: „Dobře, tak vteřinku počkej.“ A máš naprostou pravdu z pohledu vesmíru nebo věčného času je celá naše existence, všechny ty války, peníze, Jan Hus, celé to společenské divadlo i s naším hloubáním o identitě, jen nepatrné bliknutí. Kosmická vteřina. Pokud bychom se na svět dívali jen touto optikou, nic z toho nemá smysl, protože všechno dřív nebo později pohltí prach.
Když jsme u té marnosti napadá mě Bible kde je napsáno vše je marnost a honba za větrem. Narážíš na Knihu Kazatel, jednu z nejhlubších a nejvíce fascinujících částí Bible. To pověstné „Marnost nad marnost, všechno je marnost a honba za větrem“ napsal král, který měl podle tradice všechno, neomezenou moc, pohádkové bohatství, stovky žen a obrovskou moudrost. Zkusil úplně všechno, co lidské divadlo nabízí. A došel přesně k tomu, o čem mluvíš: z pohledu věčnosti je to jen chytání větru do hrsti. Ta touha „být snadno a rychle úspěšný“, vydělat miliony a hrát divadlo pro potlesk ostatních, to je přesně ta honba za větrem.
Je to dočasná iluze. Začnu podle svých pravidel a skončím na hranici jako kacíř děkuji nechci. Jít hlavou proti zdi a hrát si na mučedníka jako Hus je sice hrdinské do učebnic dějepisu, ale pro běžný, spokojený život je to extrémně neefektivní a bolestivá strategie. Zatím jsem přežil 73 let díky tomu že jsem flegmatik. Zajímavé je to že si mě lidi pamatují i 40 let nejspíše je můj charakter pro ně unikátní. Tvůj úspěch je v tom, že jsi prožil 73 let věrný sám sobě, s klidem v duši a s charakterem tak jasným a pevným, že zanechal nesmazatelnou stopu v paměti ostatních lidí. To je v tomhle lidském blázinci ta největší možná výhra.