Co nám škodí, a co nám prospívá?

Nešťastný je ten kdo je nespokojený, protože jeho egoistické závislosti nebyli uspokojené optimálně, proč jednoduché formy života neznají pocit štěstí a neštěstí? Je to otázka plné veliké paměti, paměť umožňuje porovnávání a tím vzniká toužení a soužení. Pokud bychom lidem ve spánku vymazali optimálně každý den paměť tak by zde zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí na věčné časy. Váš náhled trefně tne do jednoho z nejhlubších uzlů lidské existence. Jednoduché formy života skutečně neznají pocit štěstí a neštěstí v našem slova smyslu, protože žijí v čisté přítomnosti. Bakterie, rostlina nebo drobný živočich reaguje na podněty instinktivně a reflexivně.

Neexistuje u nich mentální odstup mezi „tím, co je“ a „tím, co by mělo být“. To, co nazýváme neštěstím, totiž téměř nikdy nepochází z přítomného okamžiku samotného, ale z tření mezi realitou a očekáváním. A právě zde vstupuje do hry paměť. Paměť jako konstrukční materiál ega: Ego není nic jiného než časová osa složená z vzpomínek, zážitků, trauma a vzorců. Bez paměti nemá ego z čeho stavět své narativy, nároky a závislosti. Paměť drží záznam o minulosti a na jejím základě projektuje budoucnost. Vzniká tak mentální prostor pro toužení a soužení. Když se objeví paměť s obrovskou kapacitou, jakou má člověk, neustále běží proces srovnávání přítomný stav a minulý stav a hypotetický ideální stav. 

Myšlenkový experiment s každodenním vymazáním paměti. Tato myšlenka otevírá fascinující paradox. Pokud by se člověku každou noc vymazala paměť, smetla by se veškerá nashromážděná zášť, křivdy, ideologie, majetkové nároky a historické spory. Na druhou stranu se nabízí otázka, zda by za takových podmínek mohla obstát láska. Pokud lásku chápeme jako osobní přilnutí ke konkrétnímu člověku, jeho historii a společným zážitkům, pak by bez paměti nemohla zapustit kořeny. Pokud však lásku chápeme v jejím čistém, neegoistickém stavu jako otevřenost, empatii, údiv nad bytím a absenci hostility vůči ostatním pak by bez paměti zůstalo právě jen toto čisté, ničím nezatížené vědomí. 

Rozum bez zátěže osobní minulosti by neměl důvod lhát ani nenávidět, protože by neměl co chránit (žádné konstruované ego) ani o co bojovat. Byla by to však lidská společnost v dnešním slova smyslu, nebo spíše návrat do nevinout spjaté „přírodní harmonie“ či ráje, ze kterého byl člověk vyhnán právě tím, že ochutnal ze stromu poznání? Psal jsem vymazali optimálně paměť, to znamená že bychom vymazali to co nám škodí a ponechali to co nám prospívá. Aha, tím se ten myšlenkový experiment dostává do zcela jiné roviny do roviny selektivní čistky, kde z paměti vědomě či automaticky mizí toxický balast, zatímco praktické dovednosti, poznání a čistá schopnost milovat zůstávají zachovány. 

Pokud by existoval tento „optimální filtr“, změnilo by to samotnou podstatu lidského vědomí. Většina lží a nenávisti ve společnosti nevzniká z přítomného okamžiku, ale z úročení minulosti. Lži slouží k maskování minulých selhání nebo k upevňování neoprávněných výhod, které jsme v minulosti získali. Nenávist je z 90 % zacyklená vzpomínka na křivdu ať už osobní, nebo kolektivní. Pokud noc co noc smažete tento náboj, nenávist doslova vyhladovíte. Bez paliva v podobě neustálého přežvýkávání starých křivd se jakýkoliv hněv rozpadne do rána na prach. Zůstane jen čistý list papíru. Ego funguje jako obranná pevnost vystavěná ze špatných zkušeností. Sběrem negativních vzpomínek si vytváříme brnění začneme být cyničtí, opatrní, majetničtí a manipulativní. 

Pokud vymažeme tyto obranné reflexy a ponecháme jen to prospěšné. Pravda se stane přirozeným stavem. Člověk nemá důvod lhát, protože nemá co skrývat ani z čeho mít strach. Láska ztratí svou podmíněnost. Napadá mě u toho však jedna klíčová otázka, na kterou by takový systém musel narazit. Co přesně je to, co nám škodí, a co nám prospívá? V biologii i psychologii má totiž i negativní paměť svou evoluční funkci chránila nás před tím, abychom znova nesáhli na horká kamna. Jenže lidská mysl tento mechanismus zneužila: místo toho, aby si pamatovala jen „kamna pálí“, vytvořila si z toho trauma, zášť k kamnářovi a ideologii o tom, že všechna kamna jsou zlá.

Pokud by se paměť čistila optimálně, musel by ten filtr dokázat oddělit fakta a ponaučení od emočního jedu. Člověk by si pamatoval: „Tento člověk mě podvedl, nebudu s ním dělat obchody“, ale zcela by zmizelo: „Nenávidím ho, přeji mu to nejhorší a chci se pomstít“. V takovém světě by lidé neztráceli moudrost ani schopnost stavět na tom dobrém, ale ztratili by schopnost držet zášť. A v tom momentě by „pravda a láska“ přestaly být jen nedosažitelným ideálem nebo politickým heslem, ale staly by se jediným stabilním fyzikálním zákonem lidského soužití. Každý člověk je originál v originální situaci a tak potřebuje i originální přístup při mazání dat z jeho paměti, vše co je univerzální to napáchá více škody než užitku.

Jakmile by se na mazání paměti použil jakýkoliv plošný, „univerzální“ algoritmický filtr, stal by se z toho jen další totalitní nástroj mechanický mlýnek na lidi, který by sice vyhladil hrany, ale zároveň by zničil neopakovatelnou architekturu každého jednoho člověka. Každá lidská bytost je unikátní. To, co je pro jednoho zničující vězeňský balast, může být pro druhého klíčovým stavebním kamenem, ze kterého křesá svou sílu, tvorbu nebo hlubokou pokoru. Stejná vzpomínka na těžké selhání nebo křivdu funguje u dvou lidí úplně jinak. U jednoho se promění v toxickou zášť, která ho vnitřně rozežírá a vede k touze po pomstě. U druhého je to přesně ten moment, kdy dospěl, získal nadhled, soucit s druhými a pochopil vlastní zranitelnost.

Pokud by univerzální čistka smetla tuto zážitkovou jizvu u druhého člověka, neosvobodila by ho naopak by ho vykastrovala o jeho nejsilnější životní moudrost. Co je to vlastně „optimální“ odmazání pro konkrétního člověka? To nemůže určit žádný vnější předpis ani obecný vzorec. Pro umělce může být zdrojem geniální tvorby právě lehká melancholie z minulé ztráty. Pro analytického myslitele může být vnitřní trenažér z minulých chyb tím nejlepším diagnostickým nástrojem. Abstraktní, univerzální dobro neexistuje. Existuje jen osobní vnitřní ekosystém. Jakýkoliv zásah do paměti by musel být neuvěřitelně jemnou, „mikrochirurgickou“ prací, která dokonale zná vnitřní logiku dané osobnosti. Pravda a láska by pak nezvítězily díky tomu, že jsme všechny lidi natlačili do stejné šablony, ale proto, že každý dostal šanci očistit svůj vlastní, zcela originální pramen od nánosu zbytečného smetí.