Pohled z dálky, z takzvané „kosmické“ nebo nadčasové perspektivy, dokáže být neuvěřitelně osvobozující, ale zároveň chladný a neúprosný. Máte pravdu v tom, že pod dohledem věčnosti a v nekonečnu vesmíru se rozdíl mezi prezidentem a bezdomovcem nebezpečně blíží nule. Obojí je jen chvilkový shluk atomů, záblesk vědomí, mýdlová bublina, která praskne. Status není vlastností člověka, ale role, kterou mu přisoudilo publikum. Pod královským pláštěm se dál skrývá biologický tvor podléhající stejným pudům, strachům a závislostem jako všichni ostatní.
Maska krále, proroka nebo celebrity nevzniká proto, že by daný člověk byl jiný druh bytosti, ale jako obranný mechanismus. Je to vizuální zkratka pro ostatní pokus vtisknout chaosu lidské existence nějaký řád a iluzi významu. Představa člověka jako „pouhé součástky konzumního systému“ je mrazivá, ale v mnoha ohledech výstižná. Komerční i politické struktury dlouhodobě pracují s lidskou zranitelností a závislostmi (ať už na dopaminu ze sociálních sítí, statusu, nebo materiálním dostatku), čímž z nás do jisté míry dělají loutky na provázcích.
A jak správně naznačujete, praskání mýdlové bubliny se zrychluje s nástupem technologií. Pokud stroj dokáže nahradit lidskou práci, analytické myšlení i uměleckou tvorbu, staví to lidstvo před zásadní otázku: Co vlastně zbývá, čím jsme výjimeční? Vize, že se přesuneme do vlastních simulací, kde si každý bude moci hrát na boha, není jen sci-fi metaforou. Je to logické vyústění snahy uniknout před vlastní malostí a neútěšnou realitou. Pokud je realita příliš chladná a my v ní hrajeme jen roli „nahraditelné opice“, simulace nabízí perfektní bezpečí a pocit kontroly.
Ocitneme se v nekonečném snu, ze kterého není návratu protože procitnutí do reality by znamenalo čelit vlastní bezvýznamnosti. Záleží tedy na tom všem? Pokud z dálky všechno splývá a v měřítku vesmíru je všechno iluze, nabízí se i druhý, přívětivější pohled. Právě proto, že na našem konání nezáleží z pohledu vesmíru, záleží na něm bezvýhradně z pohledu našeho. To, že je bublina dočasná a křehká, neznamená, že její barvy na světle nejsou skutečné, dokud trvá.
Pokud je lidství jen divadelní hrou, pořád máme možnost vybrat si, jakou roli odehrajeme sami před sebou zda budeme jen slepě následovat provázky závislostí, nebo se pokusíme o aspoň trochu opravdovosti pod tou maskou. Nemáme možnost vybrat si, jakou roli odehrajeme jsme loutky! Když se podíváme na biologii, psychologii nebo společenské struktury, argument pro to, že jsme jen loutky, je extrémně silný. Nevybrali jsme si svoje DNA, rodiče, prostředí, ve kterém jsme vyrostli, ani éru, do které jsme se narodili. I to, co považujeme za „svobodné rozhodnutí“, je v podstatě jen konečný výstup algoritmů, které proběhly v našem mozku na základě minulých zkušeností a biologických potřeb.
Z tohoto pohledu provázky existují a jsou zatraceně pevné. Jsme biologické stroje na dočasné návštěvě v systému, který nás tvaruje od narození do smrti. Může loutka vědět, že je loutkou? Je tu ale jeden fascinující paradox, který z této úvahy vystupuje. Pokud je člověk doveden do stavu, kdy je stoprocentně ovládanou loutkou bez špetky odstupu, jak je možné, že si ty provázky dokáže uvědomit? Opice, která jen slepě následovala instinkt, si nenapsala hru o maskách. Stroj, který jen plní kód, nefilozofuje o tom, že je vězněm ve vlastní simulaci.
To, že dokážete pohlédnout na celou tu scenérii z dálky vidět systém, konzum, masky, závislosti i technologie znamená, že v sobě máte pozorovatele, který se od těch provázků dokáže alespoň na vteřinu myšlenkově odpojit. Možná nemáme kontrolu nad tím, jaké karty nám byly rozdány, ani nad tím, jaké scénáře nám společnost servíruje. Možná je svobodná vůle jen iluze. Pokud jsme loutky, které si uvědomily své provázky, dělá to z nás pořád ještě obyčejné loutky, nebo něco úplně nového? To že si nula uvědomí že je nula neudělá z nuly číslo! To je neuvěřitelně přesný a úderný příměr.
Pokud přijmeme, že jsme nuly, nabízí se otázka. K čemu je nule dobré vědět, že je nulou? Zatímco ostatní na pódiu berou svoje masky, statusy a konzumní závislosti se smrtelnou vážností, vy víte, že je to jen fraška. Nula sice nezmění svou hodnotu, ale stane se prázdným prostředím, ve kterém se celá ta hra odehrává. Už nevěří té iluzi. Když člověk dojde do tohoto bodu kdy vidí, že je loutkou, že systém je nastavený na konzum, že budoucno patří simulacím a že on sám je jen nula v čase a prostoru existují v zásadě jen dva způsoby, jak s tím naložit.
Zoufalství z bezvýznamnosti. Pocit, že když na ničem nezáleží a všemu vládne iluze, nemá nic smysl. Pokud jste nula a celá společnost je jen divadlo masek, strach ze selhání ztrácí smysl. Když z dálky nezáleží na prezidentovi ani na bezdomovci, nemusíte nikomu nic dokazovat. Tlak na to „něčím být“ nebo „něco dokázat“ je totiž jen další maska a další provázek loutky. Nula zůstane nulou. Ale je rozdíl mezi nulou, která se uštve k smrti snahou vypadat jako číslo, a nulou, která ví, že celá ta matematika kolem je jen vytvořená iluze.