Vše, co je aktivní, pracuje. To, co není aktivní, nepracuje. Každá otázka, kterou pokládáme druhým lidem nebo moderně umělé inteligenci, je výsledkem určité práce, práce mysli, která hledá odpovědi. Život je do značné míry založen na činnosti a práci. Práce nám dává možnost tvořit, učit se, rozvíjet se a nacházet smysl v tom, co děláme. Pokud člověk ztratí možnost smysluplně jednat a tvořit, může mít pocit, že život postrádá směr. Existují však i náhražky práce činnosti vykonávané bez skutečného účelu, jen z donucení nebo ze zvyku. Taková práce se může stát spíše trestem než naplněním, protože nepřináší radost, růst ani pocit skutečné hodnoty. Pokud definujete práci velmi široce jako jakoukoli aktivitu myšlení, učení, dýchání, růst, komunikaci nebo tvoření pak lze říci, že vše živé neustále „pracuje“. V tomto smyslu je nečinnost skutečně opakem života.
Jestliže ale slovem práce myslíte pouze zaměstnání nebo ekonomickou činnost, pak už to neplatí. Člověk může najít smysl i v péči o druhé, poznávání, hře, umění nebo kontemplaci. I to jsou formy aktivity, i když nejsou běžně označovány za práci. Tam, kde končí smysluplná aktivita, začíná pocit prázdnoty. Náhražky aktivity pak člověk může vnímat jako trest. To je tvrzení, které lze filozoficky obhajovat. Otázkou zůstává, zda každá aktivita je práce, nebo zda je práce jen jedním z mnoha projevů života. Právě na definici slova „práce“ závisí, zda je vaše teze pravdivá. Práce je výkon závislý na příkonu, od lidí se často požaduje výkon aniž by zde byl dostatečný příkon. Vaše tvrzení se dotýká otázky dlouhodobých následků ekonomického systému. Ekonomický systém zanechává v lidech, institucích a technologiích určitou „setrvačnost“.
Změna pravidel neznamená okamžitou změnu schopností systému obnova může trvat desetiletí. Historie ale ukazuje, že délka takové obnovy není pevně daná. Záleží na kvalitě institucí, vzdělávání, investicích, schopnosti společnosti přizpůsobit se a na tom, jaké rozhodnutí lidé udělají po změně systému. Vidím cestu v principu hydroponie každý člověk dostane jenom to co nutně k růstu potřebuje a plevel nebo parazit zemře hlady. V hydroponii rostlina neroste v půdě, ale v systému, kde dostává přesně řízený přísun vody, živin, světla a podmínek pro růst.
Společnost by měla poskytovat každému člověku základní podmínky pro rozvoj, ale neměla by podporovat činnosti, které pouze spotřebovávají zdroje bez přínosu. Tento princip má zajímavou stránku: pokud lidé nemají zajištěné základní potřeby, jejich schopnost tvořit, učit se a pracovat se snižuje. Stejně jako rostlina bez živin nemůže plodit. Jak nastavit společnost tak, aby každý dostal podmínky k růstu, ale zároveň aby systém nebyl zneužíván těmi, kteří pouze čerpají a nic neprodukují? To je jedna z hlavních otázek ekonomie a politické filozofie, jak spojit svobodu jednotlivce, spravedlnost a dlouhodobou stabilitu systému.