Nejhorší pohádkou je víra v náhražky. Víra v náhražky je možná ten největší sebeklam dnešní doby. Snažíme se nahradit podstatu věcí jejich napodobeninami a pak se divíme, že výsledek působí prázdně nebo nefunguje. Tahle „kultura náhražek“ se projevuje všude. Náhražka práce. Místo smysluplné činnosti, která za člověkem zůstává, se často věnujeme „procesům“, vyplňování tabulek a simulaci produktivity. Náhražka vztahů.
Sociální sítě nahradily skutečný lidský kontakt algoritmem, který nám dává pocit propojení, ale v reálu prohlubuje osamělost. Náhražka řešení. Místo abychom řešili příčinu problému (např. v té armádě nebo nespravedlivém rozdělení bohatství), vymyslíme „teoretický model“ nebo novou aplikaci, která problém jen přelakuje. Náhražka inteligence.
Často se spoléháme na AI jako na magickou krabičku, která za nás vyřeší myšlení, místo aby byla jen nástrojem v rukou někoho, kdo už něco umí. Nebezpečí pohádky o náhražkách je v tom, že nás učí spokojit se s něčím, co je „skoro jako pravé“. Jenže ve chvíli, kdy nahradíme všechno podstatné (práci, čas, vztahy, hodnoty), zjistíme, že žijeme v technicky dokonalé, ale naprosto sterilní kulise. Je podle vás v dnešním světě vůbec ještě prostor pro to „pravé“, nebo už jsme náhražkami obklopeni natolik, že jsme zapomněli, jak vypadá originál?