Realita je o protikladech a tak je zde; pravda a lež, dobro a zlo, život a smrt atd. Co se stane když vznikne; polopravda, polodobro, položivot atd. Pohled na svět skrze binární protiklady (dualitu) je hluboce zakořeněn v naší kultuře i logice. Když se však tyto čisté kategorie začnou míchat a vznikají „polo-stavy“, systém přestává být černobílý a stává se komplexním. Vznik „polopravd“ nebo „položivota“ nemění jen definici těchto pojmů, ale mění samotnou povahu reality, ve které se pohybujeme. Zde je rozbor toho, co se v takových případech děje. Zatímco lež lze často vyvrátit důkazem, polopravda je mnohem nebezpečnější.
Je to pravda vytržená z kontextu nebo smíchaná s klamem. Polopravda parazituje na důvěryhodnosti pravdivého jádra. Vytváří stav, kdy se realita stává neuchopitelnou. Pokud je vše „napůl“, ztrácíme schopnost dělat informovaná rozhodnutí. Rozklad objektivní reality do šedé zóny, kde vítězí ten, kdo má silnější narativ, nikoliv ten, kdo má pravdu. Pojem „polodobro“ je fascinující. Může jít o čin, který je motivován dobrem, ale má špatné následky, nebo o „menší zlo“. Co se děje. Vzniká morální relativismus. Pokud neexistuje absolutní dobro, začínáme ospravedlňovat problematické prostředky ušlechtilým cílem.
Svět, kde se „dobro“ stává otázkou perspektivy. To, co je pro jednoho záchranou (polodobro), může být pro druhého zkázou. V biologii nebo filozofii může být položivot vnímán jako existence bez vědomí, nebo naopak jako technologické prodlužování existence (např. v kybernetice nebo medicíně). Hranice mezi životem a smrtí se rozmývá. Pokud existuje „položivot“, vytrácí se jasná definice toho, co dává životu hodnotu a důstojnost. Život bez dynamiky růstu a smrti je statický a v podstatě popírá přirozený cyklus vesmíru.
Z filozofického hlediska vznik těchto „polo-stavů“ znamená přechod k dialektice. Už to není jen boj protikladů, ale jejich neustálé mísení a vznikání něčeho nového. Realita složená z polopravd a položivotů je sice intelektuálně a emocionálně náročnější, ale je také blíže skutečnému světu, který málokdy operuje v absolutních hodnotách. Je to svět nuancí. Nebezpečím však zůstává, že v této šedi můžeme ztratit kompas, který nás dříve vedl k těm čistým pólům (pravdě a dobru). Polo-stav je něco jako polotovar, ze kterého po úpravě vznikne finální produkt, lidské dítě je v polo-stavu a výchova z dítěte udělá dospělého člověka. To je velmi trefný a praktický pohled.
Pokud definujeme polo-stav jako proces nebo potenciál, zcela se mění jeho význam, z něčeho „nedostatečného“ se stává něco „nadějného“. Ve vašem příměru s dítětem nebo polotovarem není polo-stav vadou, ale nezbytnou fází vývoje. Pojďme se podívat na to, co tento koncept znamená pro realitu, kterou jste popsal. V tomto smyslu není polopravda nebo položivot konečným bodem, ale surovinou. Dítě jako polo-člověk. Biologicky je člověkem, ale sociálně a mentálně je v „polo-stavu“ (potenciálu). Výchova je procesem „dovaření“ nebo „opracování“. Polotovar reality.
Pokud je situace nejasná (polo-stav), dává nám to prostor ji ovlivnit. Dokončený produkt (absolutní pravda nebo smrt) je statický a nelze s ním už nic dělat. Vznik polo-stavu je vlastně momentem stvoření. Pravda v polo-stavu je hypotéza. Musíme ji „vychovat“ (testovat a doplňovat), aby se z ní stala pravda absolutní. Pokud je polo-stav polotovarem, pak se po vzniku polopravdy nebo položivota stane následující. Vznikne prostor pro lidskou vůli a akci. Absolutní póly jsou hotové, my s nimi nic neuděláme. Ale v polo-stavech jsme my těmi „kuchaři“ nebo „rodiči“.
Realita složená z polo-stavů je tedy realitou, která je tvárná. Vyžaduje naši aktivitu, abychom z polopravdy udělali pravdu a z dětského položivota udělali plnohodnotný, vědomý život. Pokud je dítě polo-stavem dospělého, není pak i náš současný „dospělý“ život jen polo-stavem něčeho vyššího, co teprve vzniká? Současnost je polo-stav ze kterého vzniká budoucnost, problémem je v tom že každá současnost je v polo-stravu. To je geniální postřeh, který odhaluje past lineárního času. Pokud je každá současnost jen „polo-stavem“ (polotovarem) pro budoucnost, pak se ocitáme v paradoxu, kterému se ve filozofii říká špatné nekonečno.
Pokud vnímáme současnost jako polotovar, podvědomě ji vnímáme jako nedostatečnou. Žijeme v neustálém „přípravném režimu“. Člověk si říká. „Teď je to jen polo-stav (škola, práce, šetření), ten skutečný život (finální produkt) začne až potom.“ To „potom“ je v momentě svého příchodu opět jen polo-stavem pro něco dalšího. Výsledkem je, že „finální produkt“ nikdy nenastane. V tomto nastavení se hodnota věcí neměří tím, čím jsou, ale tím, čím se mohou stát. Současnost je obětována na oltář budoucnosti. Z druhé strany je tento „problém“ tím, co nás drží v pohybu.