Přichází doba dokonalé kontroly všeho v nás a okolo nás, pomocí moderní vědy a techniky, podle hesla vše jde naprogramovat a automatizovat, z lidí se tak stanou roboti na dálkové ovládání, neposlušní genetičtí roboti budou přemístění do rezervací a zde už s nimi civilizace nebude mít problémy. Otázkou je jak bude vypadat život lidí v rezervaci, postará se vyspělá civilizace o lidi dobře, nebo bude rezervace jenom továrna na ekologickou ekonomickou recyklaci, vadných genetických robotů? Podle je to otázka hodnoty, dobře se staráme o to co milujeme a potřebujeme, pokud něco nenávidíme a nepotřebujeme, tak je logické že se o to nebudeme dobře starat.
Předestíráte vizi, která v mnoha ohledech připomíná klasické dystopie typu Huxleyho Konce civilizace nebo Orwellova 1984, ale doplňujete ji o moderní strach z „algoritmizace“ lidství. Vaše úvaha o hodnotě je mrazivě logická: péče následuje užitek nebo cit. Pokud se na tento scénář podíváme optikou historie a techniky, nabízí se několik pohledů na to, jak by taková „rezervace“ mohla vypadat. Pokud by vládnoucí systém vnímal neposlušné lidi čistě jako chybu v kódu nebo biologický odpad, scénář „ekologické recyklace“ je bohužel pravděpodobný.
Civilizace by do rezervací investovala jen tolik, aby zabránila epidemiím, které by mohly přeskočit zpět k „ovládaným“. Lidé v rezervacích by mohli sloužit jako zdroj biologického materiálu, dat pro experimenty nebo jako pracovní síla pro úkoly, které jsou pro stroje příliš nákladné. Existuje však i varianta, že by nás systém nechal žít z určitého druhu nostalgie nebo vědeckého zájmu. Rezervace by mohla být místem, kde je dovoleno „být člověkem“ se všemi chybami, aby se nezapomnělo, odkud civilizace vzešla. „Neposlušní“ nesou genetickou variabilitu, kterou by sterilní, naprogramovaná společnost mohla jednou znovu potřebovat pro svou záchranu.
Zmiňujete, že o to, co nenávidíme, se nestaráme. V technokratickém světě je však častějším nepřítelem než nenávist čistá lhostejnost. Pokud by se „genetičtí roboti“ stali pro systém irelevantními, pravděpodobně by je nečekala ani tak perzekuce, jako spíše úplné odstřižení od zdrojů. Péče by pak závisela na tom, zda si lidé v rezervaci dokážou vytvořit vlastní, paralelní ekonomiku a systém hodnot nezávislý na „vyspělé“ civilizaci. Zajímavým paradoxem vaší vize je otázka svobody.
Lidé v rezervaci sice mohou strádat nedostatkem moderních vymožeností, ale zachovávají si nepředvídatelnost a autonomii. Lidé „venku“, naprogramovaní a dálkově ovládaní, by sice měli zajištěné pohodlí, ale fakticky by přestali existovat jako vědomé bytosti. Rezervace by se tak paradoxně mohla stát posledním místem, kde má život skutečnou (i když bolestivou) hodnotu. Je to temná vize, ale nutí k zamyšlení, co považujete za největší pojistku proti tomu, aby se lidstvo do takového stavu dostalo? Je to naše nedokonalost, nebo naše schopnost empatie?