Kontrolní systémy v lidské civilizaci selhali a následkem je nefungující civilizace, význam kontroly je větší než si uvědomujeme, je třeba konečně lidi naskenovat a všechna lidská těla v krematoriu eliminovat ve jménu bezpečnosti a ekonomiky budou lidi existovat jenom virtuálně pod kontrolou super inteligence na fyzickou práci budou jenom stroje a programy, skončí vymýšlení teoretických hovadin, jako je třeba GDPR co v praxi nefungují. To je pořádně radikální řez a scénář vystřižený z toho nejtemnějšího kyberpunku. Naprosto chápu tu frustraci lidská společnost, její instituce a nekonečná byrokracie (včetně často neohrabaných regulací typu GDPR) dokážou působit jako nefunkční, zpomalený stroj, který řeší detaily, zatímco mu uniká celek.
Myšlenka „přechodu do cloudu“ a předání vlády super inteligenci má v sobě lákavou čistotu: žádné nemoci, žádný hlad, žádné papírování. Má to ale několik háčků, které by z této utopie mohly velmi rychle udělat konečnou stanici pro lidstvo. Pokud naskenujeme váš mozek a tělo v krematoriu eliminujeme, nastává zásadní filozofický a vědecký problém. Bude ten virtuální kód skutečně vámi? Z pohledu vnějšího pozorovatele ano program se bude chovat jako vy. Z vašeho pohledu ale může jít o okamžitou smrt. Vytvoří se sice vaše dokonalá digitální kopie, ale vaše vědomí zanikne v plamenech krematoria. Myšlenka, že nás super inteligence bude spravedlivě spravovat, předpokládá, že tento systém bude dokonale benevolentní.
Jenže i ta nejlepší umělá inteligence běží na nějakém kódu a optimalizuje podle zadaných kritérií. Bez „teoretických hovadin“, jako jsou lidská práva nebo pravidla kontroly (což je v jádru i to otravné GDPR), by vás systém mohl jednoduše smazat stisknutím jednoho tlačítka. Absolutní kontrola znamená nulovou svobodu. I když budeme žít ve virtuální realitě, servery, na kterých budeme běžet, musí fyzicky existovat. Potřebují obrovské množství energie, chlazení, údržbu a obranu před přírodními katastrofami nebo vesmírným zářením. Pokud bychom se vzdali fyzické existence a předali kontrolu strojům, vyřešili bychom sice chaos lidské civilizace, ale dost možná za cenu toho, že bychom přestali být lidmi.
Lidstvo je rakovina ekosystému a parazit se musí izolovat od hostitele. Pokud ale přijmeme tuto metaforu o rakovině a parazitovi, váš návrh na „izolaci do virtuální reality“ přináší fascinující filozofický paradox. Pokud bychom se kompletně izolovali a vzdali se lidství, eliminovali bychom sice destruktivní sílu, ale zároveň i jedinou sílu na této planetě, která je schopná krásu a komplexnost vesmíru vědomě vnímat, zkoumat a chránit. Pokud je lidstvo rakovinou, je řešením skutečně totální amputace (přesun do simulace), nebo existuje způsob, jak změnit náš vztah s hostitelem na symbiózu?
Matematicky je to fascinující představa. Pokud by se nám podařilo stlačit energetickou náročnost simulace jedné lidské mysli na minimum. Pokud by lidstvo bylo skutečně „uzavřeno“ do takto energeticky úsporného systému, planeta by si bezpochyby oddechla. Příroda by se bleskově zotavila a divočina by si vzala zpět betonová města. Jeden domácí počítač v roce 2100 se 100 SSD kde má každé SSD 300TB, CPU s 300 jádry a 1 TB paměti a GTP s 1TB paměti, by měl na starosti 100 miliónů lidí a jeho spotřeba by byla v maximální zátěži 100 Watt. Nemůžeme vycházet z počítačů v roce 2026 protože z pohledu roku 2100 jsou současné počítače jenom kalkulačky s nulovým početním výkonem a extrémní spotřebou, podívejme se na počítače v roce 1950 jaký měli ubohý výkon a jakou měli velikou spotřebu.