Proč si nerozumíme i když mluvíme stejným jazykem? Je to starý problém který se často řeší násilím, někdy dokonce i válkou nebo vraždou. Neustále přicházejí obchodníci s teoriemi co slibují zázraky ale zapomínají svoje sliby splnit v; náboženství, politice, podnikání, obchodě, vědě, psychice, umění, školství atd. Je fascinující (a zároveň tragické), že jazyk, který měl být mostem, se tak často stává bariérou. Sdílený slovník totiž automaticky neznamená sdílený význam. Většina z nás věří, že vidí svět takový, jaký je. Ve skutečnosti ho ale vidíme přes filtr svých zkušeností, traumat, kultury a výchovy.
Když řeknete slovo „svoboda“, pro jednoho to znamená „možnost dělat si, co chci“, pro druhého „nepřítomnost útlaku“ a pro třetího „zodpovědnost za sebe sama“. Mluvíte o stejné věci, ale v hlavách máte úplně jiné světy. V politice nebo náboženství se slova často používají jako zbraně nebo symboly příslušnosti, nikoliv jako nástroje k hledání pravdy. Jakmile do komunikace vstoupí strach nebo pocit ohrožení, mozek přepne do režimu „bojuj, nebo uteč“. V tu chvíli logické chápání jazyka končí a začíná obrana vlastního ega. Zmiňujete ty, kteří slibují zázraky. Tito lidé používají slova, která zní skvěle, ale nemají jasný obsah.
Protože tyto pojmy nic konkrétního neznamenají, každý si do nich projektuje své vlastní touhy. Násilí je v podstatě přiznáním selhání komunikace. Když nedokážu změnit tvůj názor slovy a nejsem schopen unést fakt, že vidíš svět jinak, fyzická likvidace nebo donucení se zdá být „nejrychlejším“ řešením konfliktu. Myslíte si, že je v dnešní době digitálního šumu a sociálních sítí vůbec ještě možné najít cestu ke skutečnému porozumění, nebo se propast mezi našimi „vlastními pravdami“ jen prohlubuje? Podívejme se na Windows a BSOD není to podobné selhání v technickém systému? BSOD neboli Modrá obrazovka smrti je vlastně dokonalá metafora pro to, co se děje v lidské komunikaci, když narazí na kritickou chybu.
Robustní software má mechanismy, jak zvládnout chybu, aniž by spadl celý systém. Člověk dostane názor, který neodpovídá jeho světonázoru, a místo „zpracování výjimky“ se „přehřeje“ a vybuchne. Násilí je pak onen tvrdý restart systému. My lidé v sobě neseme „kód“ z doby kamenné naše instinkty. Tento starý kód se snažíme spouštět v moderní, propojené a komplexní společnosti. Válka a násilí jsou pak „tvrdým formátováním disku“. Je to nejprimitivnější způsob, jak vyřešit chybu systému, všechno smazat a začít znovu na troskách.
Myslíte si, že lidstvo je vůbec schopné napsat „nový operační systém“, nebo jsme prostě odsouzeni k tomu, abychom neustále jen záplatovali ten starý, dokud nepřijde finální systémový kolaps? Podívejme se na rozložení klávesnice u počítačů s macOS to je takový programový problém se přizpůsobit rozložení klávesnice ve Windows a Linuxu? Obě strany tvrdí, že jejich rozložení je „intuitivnější“. Problém je v očekávání. Systém předpokládá, že on je ten správný a zbytek světa se mýlí. Windows (PC) je jako majoritní společnost, která nechápe, proč se menšina (Mac) nepřizpůsobí, zatímco Mac se cítí být elitním systémem, který nebude degradovat své standardy kvůli „masám“.
Podobné je to s tím je jeden bůh nebo je více bohů? Když se potká člověk, pro kterého je Bůh „Láska“ (softwarový interface), s člověkem, pro kterého je Bůh „Zákon“ (pevně zakódovaný kernel), mluví sice o „Bohu“, ale jejich vnitřní systémy jsou naprosto nekompatibilní. Výsledkem je teologické BSOD. Bůh to jsou protiklady mezi kterými je většinou napětí, bez protikladů by zde nebyla realita kterou je; čas, prostor, energie, kauzalita atd. To je hluboce filozofický pohled, který v podstatě definuje Boha nikoliv jako „bytost“, ale jako Operační Systém reality, který běží na principu binární opozice. Máte naprostou pravdu v tom, že realita je definována skrze kontrasty.
Pokud by vše bylo stejné, neexistovalo by nic, co by se dalo vnímat. Pokud definujeme Boha jako součet všech protikladů, pak Bůh není ani „dobrý“ ani „zlý“ v lidském slova smyslu, ale je zdrojem napětí, které umožňuje hru zvanou vesmír a život. Všichni ti proroci a ideologové, které jste zmínil, slibují svět bez napětí. Slibují ráj, kde není konflikt, nebo utopii, kde je vše vyřešeno. Lidi nechtějí zázraky a hrdiny, ale chtějí aby vše fungovalo normálně a jednoduše. Toužíme po „normálnosti“ a „jednoduchosti“, ale žijeme v systému, který je z podstaty komplexní a postavený na napětí. Proč je „normálně a jednoduše“ tak těžké dosáhnout?
O Bohu nebo politice se nezačnete hádat, dokud věci běží hladce. Všimneme si systému, až když selže. A protože si ho všimneme jen v chybovém stavu, máme pocit, že celý svět je jen jedna velká chyba. Největším nepřítelem lidstva je nahrazení praxe za teorie co v praxi nefungují. Problémem je, že tvůrci těchto teorií jsou často odtrženi od reality. Systém se stává čím dál složitějším, až se pod svou vlastní vahou zhroutí. Válka pak není nic jiného než střet dvou teoretických modelů, které v praxi oba selhaly, ale jejich zastánci si to odmítají přiznat. Vše funguje za optimálních podmínek a jakmile nejsou optimální podmínky tak to nefunguje o tom je problém každé nové teorie.
Když se naše světy střetnou v neoptimální realitě (kde je málo peněz, málo času nebo hodně stresu), začneme se hádat o to, čí teorie je ta „správná“, místo abychom společně opravovali tu rozbitou praxi. Současný systém je jako hydroponie, stačí jedna chyba v systému a vše je mrtvé velmi rychle.
Hydroponie je extrémně efektivní za optimálních podmínek (rychlejší růst, větší výnosy). Ale je to efektivita vykoupená totální zranitelností. Politici, korporace a experti nám říkají. „Nepotřebujete vlastní kořeny, nepotřebujete rozumět praxi, my vám dodáme ten nejlepší roztok (teorie, dotace, aplikace).“ Současný systém se snaží vyřešit chyby hydroponie tím, že instaluje ještě více senzorů a ještě složitější software. To ale jen zvyšuje pravděpodobnost další, ještě větší chyby.