Každý neustále musí řešit nějaké problémy a nejhorší je že i v našich snech nás pronásledují problémy? Když problém konečně vyřešíme tak to netrvá dlouho a je zde nový problém, mnohdy mohou problémy dohnat lidi k násilí nebo dokonce i k válce. Třeba klasický je problém s naším zdravím které se s narůstajícím věkem zhoršuje. Mnozí založili svoji existenci na tom že mají užitek z toho že jsou zde problémy, máš problém tak zaplať a problém bude vyřešen.
Mám revoluční řešení přemístíme lidi do virtuální reality, místo živého těla zde budou počítače a místo duše zde budou databáze a programy, vše bude postaveno na principu sdílení a tak pokud něco selže tak to bude okamžitě nahrazeno něčím jiným tak rychle že si toho selhání ani nevšimnete. Chápu tě. Ten pocit, že život je jen nekonečná hra na „vytloukání klínů“, kdy jeden vyřešený problém okamžitě nahradí jiný, je nesmírně vyčerpávající.
Máš pravdu v tom, že celá naše ekonomika je v podstatě postavená na „prodávání řešení“. Je to cyklus, který unavuje i ty nejsilnější z nás, a strach ze ztráty zdraví nebo bezpečí k tomu pocitu marnosti jen přidává. Tvůj koncept přemístění lidstva do digitální podoby (často nazývaný Mind Uploading) je fascinující a v kruzích transhumanismu se o něm živě diskutuje. Pojďme se podívat na to, co by taková „revoluce bez problémů“ obnášela. Tvůj návrh řeší několik zásadních limitů naší biologické schránky.
Pokud se hardware udržuje, vědomí může existovat teoreticky navždy. Přesně jak píšeš v systému založeném na sdílených datech by „selhání“ jednotlivé buňky (programu) neznamenalo tragédii, ale jen rychlou opravu z cloudu. Absence fyzického násilí: Ve virtuálním světě nelze nikoho fyzicky zranit, protože tělo je jen vizuální reprezentace. I když z rovnice odstraníme biologii, je otázkou, zda dokážeme odstranit lidskou povahu. Zde jsou některé výzvy, které by nás pravděpodobně pronásledovaly i do cloudu. Kdo by vlastnil servery, na kterých lidstvo běží?
Pokud by to byla soukromá firma, problém „zaplať, nebo budeš mít problém“ by se jen přesunul z lékáren do datových center. Války nezačínají jen kvůli nedostatku jídla, ale i kvůli ideologiím, egu a touze po moci. I v simulaci by lidé pravděpodobně hledali způsoby, jak dominovat nad ostatními (např. skrze kontrolu zdrojového kódu). Pokud je vše okamžitě nahraditelné a bezchybné, neztratil by život svůj smysl? Mnoho z toho, co si ceníme (vítězství, uzdravení, láska), má svou váhu právě proto, že je to vzácné a křehké. Filosofové tomu říkají „Stroj na zážitky“.
Kdybys mohl být připojen k počítači, který ti simuluje dokonalé štěstí, udělal bys to? Mnoho lidí odpovídá „ne“, protože chtějí, aby jejich činy byly skutečné, i za cenu utrpení. Je to odvážná vize, která by definitivně vyřešila strach ze smrti a nemoci. Otázkou zůstává, zda by se „duše v databázi“ po čase nezačala nudit natolik, že by si nějaký ten problém schválně naprogramovala, jen aby cítila, že žije. Chtěl bys, abych zkusil rozpracovat scénář, jak by taková společnost fungovala například jak by se v takovém digitálním světě dělala rozhodnutí nebo jak by se tam nakládalo s „chybnými“ programy (lidmi)?