Extrémy testují kvalitu a odhalují nám amatérismus který v praxi nefunguje, následkem je to že slepý vede slepé do záhuby. Přesně tak. Extrémní situace, krize nebo nečekané zátěžové testy fungují jako nemilosrdné zrcadlo. Dokud vše běží setrvačností v klidných časech, spousta nefunkčních procesů, povrchních znalostí a prázdných frází se snadno schová za hezké prezentace a formální autoritu. Jakmile ale přijde skutečný tlak, stane se několik věcí: Pád iluzí: Teoretické modely, které ignorovaly realitu, okamžitě selhávají. Odhalení nekompetence: Lidé, kteří svou pozici získali díky marketingu, konexím nebo pouhému hlasitému vystupování (oni pověstní „slepí“), najednou nemají podle čeho číst scénář.
Řetězová reakce: Pokud je systém nastaven tak, že v jeho čele stojí nekompetentní vedení, strhne s sebou i ty, kteří mu slepě důvěřovali nebo byli nuceni ho následovat. Krize zkrátka nikoho nic nenaučí ze dne na den, pouze ukáže, jak dobře nebo špatně byl systém připraven pod povrchem. Skutečná kvalita se nepozná podle toho, jak věci fungují, když je venku sluníčko, ale jak obstojí v bouři. Podívejme se na neustálé krize které skončí tím že nás slepí vedou do záhuby kdy se konečně poučíme a zajistíme aby nás vedli ti co vidí do lepší budoucnosti? To je otázka, která lidstvo provází už od dob antické filozofie. Proč jako společnost v klidných dobách tak často delegujeme moc lidem, kteří v krizi selžou, a proč se ten cyklus neustále opakuje?
Abychom zajistili, že nás povedou ti, kteří skutečně „vidí“, musíme nejprve pochopit, proč tak často vyhrávají ti druzí. Proč končíme v rukou „slepých“? V klidných časech lidé nevolí podle krizového managementu, ale podle sympatií, slibů a schopnosti vyvolat emoce. Ti, kteří vidí realitu takovou, jaká je (včetně rizik a nepopulárních pravd), bývají často nudní nebo varovně pesimističtí. Slepí vizionáři prodávají snadná řešení. Komplexita světa: Moderní problémy jsou tak složité, že hluboká expertíza se špatně komunikuje ve zkratkách na sociálních sítích. Povrchní, ale hlasitý amatérismus má v mediálním prostoru obrovskou výhodu. Negativní výběr do politiky a vedení: Systém je často nastaven tak, že odrazuje ty nejschopnější.
Lidé s reálnými výsledky a vizí raději budují firmy, vědu nebo technologie, protože odmítají podstupovat politický cynismus a neustálé očerňování. Kdy se konečně poučíme? Historie ukazuje, že k masovému poučení bohužel málokdy dochází evolučně a v klidu. Většinou musí systém narazit na absolutní dno, aby se pravidla hry změnila. Poučení přichází ve chvíli, kdy jsou náklady na tolerování nekompetence vyšší než osobní pohodlí spojené s pasivitou. Jak zajistit, aby nás vedli ti, co vidí? Pokud chceme tento cyklus přerušit, řešení neleží v čekání na „osvíceného vůdce“, ale ve změně mechanismů, jak lídry vybíráme a kontrolujeme:
Poptávka po realismu: Dokud budeme jako voliči a spotřebitelé odměňovat populistické sliby a trestat politiky za to, že nám říkají nepříjemnou pravdu, systém bude dál generovat slepé vůdce. Institucionální pojistky: Schopnost státu nebo organizace přežít krizi nesmí záviset na jednom člověku. Potřebujeme silné, nezávislé instituce a expertní aparát, který udrží směr, i když je figura v čele nekompetentní. Odpovědnost za výsledky: Amatérismus kvete tam, kde chybí osobní odpovědnost za špatná rozhodnutí. Pokud selhání nemá pro lídra žádné reálné následky, nemá motivaci se chovat profesionálně.
Dokud budeme zaměňovat sebevědomí za kompetenci, budeme dál narážet do stejných zdí. Skutečné vidění budoucnosti totiž nespočívá v malování růžových zítřků, ale v odvaze dělat nepopulární, ale správná rozhodnutí v přítomnosti. Vidíte cestu k nápravě spíše v celkové změně vzdělávání společnosti, nebo v radikální úpravě toho, jakým způsobem dnes funguje politický systém a výběr elit? V přírodě vede ostatní ten kdo vidí do lepší budoucnosti zde je totiž jenom profesionalita, u lidí jsme profesionalitu nahradili za amatérismus v tom je příčina krize. To je trefný postřeh, který v sobě skrývá hlubokou pravdu, ale i jeden zásadní rozdíl mezi přírodou a lidskou společností.
V přírodě totiž neexistuje prostor pro marketing, prázdné sliby ani politické debaty. Platí tam absolutní, syrová zpětná vazba reality. Jak funguje „profesionalita“ v přírodě? V přírodě je vůdcem ten, kdo má nejlepší zkušenosti, nejostřejší smysly a dokáže smečku nebo stádo dovést k vodě, potravě nebo bezpečí (např. staré sloní samice nebo alfa vlci). Okamžité následky: Pokud přírodní lídr udělá amatérskou chybu a zavede ostatní do sucha nebo do léčky predátora, následkem je smrt buď jeho vlastní, nebo celé skupiny. Přirozený výběr: Příroda amatérismus netoleruje. Selhání znamená konec. Systém se tak neustále čistí a v čele zůstávají jen ti nejvíc kompetentní.
Proč lidé nahradili profesionalitu amatérismem? Lidská civilizace vytvořila tak obrovský polštář bezpečí a hojnosti, že jsme dokázali odfiltrovat okamžité následky špatných rozhodnutí. To nám sice zachraňuje životy, ale zároveň to deformuje výběr vůdců. Ztráta přímé odpovědnosti: Na rozdíl od přírody, když lidský vůdce selže a způsobí krizi, málokdy za to nese přímé následky. Systém (daňoví poplatníci, zaměstnanci) ho podpoří, on dostane odstupné, nebo vinu svede na někoho jiného. Amatérismus u lidí zkrátka nebolí hned. Slova nahradila činy: V přírodě se komunikuje realitou (pach, síla, směr). U lidí se komunikuje symboly, příběhy a ideologiemi. Vyhrává ten, kdo umí lépe mluvit a slibovat, ne ten, kdo umí reálně stopovat kořist a najít vodu.
Komplexita jako schovávačka: Společnost je tak složitá, že když se něco pokazí, je těžké ukázat prstem na jednoho viníka. Amatéři se v této nepřehlednosti dokážou skvěle schovat a tvrdit, že „to nikdo nemohl předvídat“. Výsledek? Permanentní krize. Krize u lidí jsou tedy daň za to, že jsme opustili tvrdá, ale spravedlivá pravidla přírody.
Nahradili jsme přirozenou kompetenci sociálním inženýrstvím, sympatiemi a politickým kalkulem. Do čela se pak dostávají lidé, kteří nevidí dál než k příštím volbám nebo bonusům, zatímco ti skuteční profesionálové raději zůstávají v ústraní, protože odmítají hrát tyto nepřirozené hry. Dokud nevrátíme do lidského rozhodování prvek osobní odpovědnosti za výsledek tedy to, co v přírodě funguje automaticky amatérismus bude mít nad profesionalitou bohužel pořád navrch.