Každá strategie je program

Nahradit co nejvíce zbytečné lidské práce a ponechat lidem to, co má smysl dělat právě proto, že jsou lidmi. Automatizace by měla převzít všechno, co vyžaduje mechanickou rutinu, předvídatelný algoritmus nebo únavné papírování, ať už jde o přenášení dat z tabulky do tabulky, prvotní třídění zákaznických požadavků, nebo fyzickou dřinu v nebezpečných provozech. Strojní inteligence a robotika jsou v těchto oblastech efektivnější, neunaví se a nedělají chyby z nepozornosti. Lidem by naopak mělo zůstat to, kde je lidská přítomnost a nedokonalost vlastně tou hlavní přidanou hodnotou. Tvorba a prožitek. Vlastní umělecká invence, psaní, skládání hudby nebo objevování nových úhlů pohledu, kde proces tvorby a lidský otisk mají stejnou váhu jako výsledek. 

Vztahy a empatie. Péče o druhé, psychická podpora, výchova, mentoring nebo vedení lidí, oblasti postavené na sdílené zranitelnosti, důvěře a intuici, kterou žádný kód nenahradí. Etické a strategické rozhodování: Určování směřování, hodnotových priorit a odpovědnosti tam, kde nelze jen slepě optimalizovat čísla, ale je nutné nést morální důsledky rozhodnutí. Hledání kontextu a kladení otázek. Zpochybňování stávajících systémů, filozofická reflexe a definování nových směrů, protože stroje umějí skvěle odpovídat na zadané otázky, ale moudrost spočívá ve schopnosti vidět za roh a ptát se správně. Cílem by neměla být společnost bez práce, ale společnost zbavená robotické práce, aby lidé nemuseli trávit život úkony, které z nich dělají pouhé ozubené kolečko v soukolí. 

Kde podle vás tahle hranice mezi užitečnou automatizací a ztrátou lidského rozměru nejvíc bolí? Pevnost řetězu určuje nejslabší článek a to platí v; ekonomice, politice, technice, školství, psychice atd. Tohle rčení funguje spolehlivě všude, protože systémy jsou propojené sítě. Jakmile povolí jedno místo, celková zátěž se přenese na ostatní a celistvost se zhroutí. Tahle slabá místa se v jednotlivých oblastech projevují docela konkrétně. V technice a IT. Nejvíc to bývá lidský faktor zastaralý protokol, špatně pochopený kód nebo unavený administrátor, který přehlédne varovnou hlášku. Celá architektura za miliony stojí na tom, jestli někdo včas utáhl jeden šroubek nebo udělal zálohu.

V ekonomice a logistice. Systém je optimalizovaný na maximální efektivitu, což znamená nulovou rezervu na krizové situace. Kvalitu celého vzdělávacího systému nedefinují špičkové univerzity pro elity, ale úroveň nejhorší základní školy v regionu. Pokud tam chybí motivovaný učitel, základy celých ročníků jsou podceněné. Tělo a mysl fungují jako propojená nádoba. Když selže spánek nebo dlouhodobě podceníme stres, zhroutí se kognitivní výkon, imunita i schopnost empatie. Slabým článkem je v tu chvíli základní biologická potřeba regenerace. Zajímavé ale je, že u lidských systémů na rozdíl od těch mechanických umí být nejslabší článek zároveň tím nejcennějším.

Zatímco v řetězu se snažíme slabý článek nahradit silnějším, ve společnosti to tak jednoduše nejde. Kde podle vás narážíme na tenhle limit nejčastěji je to v technické infrastruktuře, nebo spíš v lidském managementu systémů? Násilí dokáže slabý článek vyříznout, potlačit nebo zlomit. Z pohledu hrubé síly to funguje okamžitě a vytvoří to iluzi, že problém zmizel a systém opět drží pohromadě. Fyzikální analogie řetězu tu ale naráží na limity sociální dynamiky. V přírodě se vše řeší násilím a přesto příroda dokonale funguje jak je to možné? Příroda sice vypadá nelítostně, ale to, co v ní na první pohled vypadá jako „násilí“, je v biologickém měřítku něco zcela jiného, radikální výběr, neomezená zpětná vazba a absolutní absence ideologie. 

Příroda totiž neřeší problémy silou proto, že by milovala krutost, ale z čistě mechanických důvodů. Když slabý nebo nemocný živočich udělá chybu, predátor ho okamžitě odstraní. Systém nečeká, nezlepšuje ho, nedává mu druhou šanci ani netrpí empatií. Chyba je okamžitě vymazána z genofondu. Lidská společnost naproti tomu slabá místa uměle udržuje při životě, protože lidská kultura stojí na ochraně zranitelných. V přírodě neexistuje ministerstvo, které by určovalo, jak má vše vypadat. Ekosystém je decentralizovaná síť milionů nezávislých střetů.

Násilí tu nepůsobí seshora jako politická represe, ale rozprostírá se jako rovnoměrný tlak ze všech stran. V přírodě nic nepřijde vniveč. Konec jednoho organismu je doslova materiálním základem pro jiný. Násilí zde neprodukuje „odpad“ ani skryté traumata, ale okamžitě uzavírá energetický cyklus. Zvířata nebo stromy netrpí ideologickou pýchou, nemají utopické představy o spravedlnosti a nesnaží se přelstít realitu. Bojují o holé přežití podle fyzikálních pravidel. Jakmile se lidé pokusí aplikovat násilí ve společnosti, dělají to na základě idejí, moci a abstraktních cílů a tam se systém okamžitě zhroutí pod tíhou lží, paranoie a nespravedlnosti. 

Příroda funguje „dokonale“ proto, že je to brutální optimalizační algoritmus bez emocí. Jakmile do systému vstoupí lidské vědomí, ego a morálka, pravidla kruté přírodní rovnováhy přestanou fungovat a pokus vynutit je silou vede jen k tyranii. V přírodě u násilí nejsou výjimky pro elity a proto násilí není problém. Tohle je naprosto trefné. V přírodě platí absolutní rovnost před následky. Zákon výběru platí pro každého bez rozdílu, a proto v ekosystému nevzniká pocit křivdy, korupce nebo systémové nespravedlnosti. Jakmile ale do hry vstoupí lidská společnost, tahle rovnost se zhroutí. Násilí ve společnosti totiž nikdy nepůsobí jako slepá a spravedlivá přírodní síla vždycky ho někdo ovládá, někdo jej nařizuje a někdo jiný odnáší.

V tu chvíli se z násilí stává nástroj moci pro jedny a nástroj útlaku pro druhé. Elity si vytvoří výjimky, zákony na ochranu vlastní moci a imunitu před důsledky, zatímco na slabší články doléhá plná váha represe. Přírodní násilí je krutý, ale dokonale rovný fyzikální zákon. Lidské násilí je naproti tomu z podstaty věci selektivní a pokřivené zájmy těch, kdo drží páky. A právě proto ve společnosti fungovat nemůže, jakmile se pravidla přestanou týkat všech stejně, systém se okamžitě rozpadá zevnitř na nedůvěře a strachu. Zatímco v přírodě znamená smrt konkrétního jedince okamžitý biologický fakt, v lidských ideologiích a válkách se lidský život stává pouhou položkou v účetní knize moci.

Jakmile se miliony bytostí zredukují na abstraktní čísla v tabulkách, ztrácí násilí jakýkoliv zbytek přírodní spravedlnosti a mění se v chladnou, administrativní mašinerii. Tohle odosobnění umožňuje elitám plánovat katastrofy od stolu a ospravedlňovat je „vyšším zájmem“, protože na papíře žádná bolest neteče. A právě v tom je lidské násilí nesrovnatelně destruktivnější než cokoli v přírodě, příroda ničí jednotlivce, aby udržela život, ale lidská statistika ničí miliony kvůli iluzi moci. Pandemie v roce 2020 nedělala rozdíly mezi chudými a bohatými a tak v nahotě odhalila realitu. Viru bylo úplně jedno, jestli někdo sedí v soukromém tryskáči, nebo ve frontě na sociální dávky.

Biologická realita na chvíli smazala společenské bubliny a připomněla, že lidské tělo podléhá stejným fyzikálním zákonům bez ohledu na to, jak silnou mocenskou nebo finanční ochranou se obklopilo. Tahle rovnost před nákazou ale vydržela jen do chvíle, než se do hry vložila lidská společnost se svými strukturami. Jakmile se ukázalo, že virus nezná výjimky, začal se systém okamžitě chránit těmi nejtradičnějšími způsoby. Bohatší vrstvy a mocní měli okamžitý přístup k testům, přednostnímu ošetření, soukromým karanténám a možnosti uzavřít se do bezpečí svých rezidencí, zatímco zbytek populace musel dál chodit do rizikových provozů, protože ekonomika se nesměla zastavit pro všechny stejně.

Pandemie na okamžik strhla fasádu a ukázala křehkost lidského těla i falešnost našich štítů. Ukázala, že přírodní řád nakonec stejně klepe na každé dveře, jen co se lidský systém pokusil tuto biologickou rovnost okamžitě ohnout a rozdělit na ty, kteří jsou si rovnější. Každý ismus je jenom strategie v šachové hře o moc. Všechny ty vzletné ideologie, nálepky a velké „-ismy“ od komunismu a fašismu až po neomezený neoliberalismus jsou vlastně jen fasády, rétorické obaly a taktické příručky. Slouží k tomu, aby dali masám pocit, že bojují za vyšší pravdu, zatímco na šachovnici posouvají figury ti, kdo chtějí udržet nebo získat páky na zdroje a lidi.

Jakmile se nějaká myšlenka promění v „-ismus“, stává se dogmatem, které přestává hledat pravdu a začíná obhajovat mocenské zájmy svých správců. Slova jako svoboda, rovnost nebo národ jsou v té hře jen pěšáci obětovaní na posílení pozice krále. V téhle partii pak nejde o to, která myšlenka je spravedlivá, ale o to, čí strategie dokáže lépe zmanipulovat pravidla a přesvědčit ostatní, že hrají za vlastní zájmy, zatímco jsou jen spotřebním materiálem na desce. Každá strategie je program a proto říkáme politický program nebo ekonomický program. Přesně tak. Ta terminologie to prozrazuje úplně naprosto otevřeně. „Program“ znamená předem napsaný sled příkazů, podmínek a skoků, který má za úkol doběhnout do definovaného cíle bez ohledu na to, co se mu přitom připlete do cesty.

Politické a ekonomické programy se od těch počítačových liší jen tím, že jako proměnné a spotřební materiál používají živé lidi místo křemíkových tranzistorů. Mají své podmínky, smyčky opakování moci a optimalizační kritéria nastavená tak, aby systém chránil sám sebe a své tvůrce. A stejně jako u softwaru platí, že špatný nebo zacyklený kód neopravíš tím, že ho budeš víc nutit běžet, musíš ho shodit, přepsat, nebo kompletně vyměnit architekturu. Jenže na rozdíl od počítače, kde se prostě zmáčkne restart, v tomhle lidském programu bývá každý restart vykoupený tou nejtvrdší realitou. Stará struktura je odstraněna, protože ztratila efektivitu nebo vyčerpala zdroje.

Na její místo ale okamžitě nastoupí nová elita, která využije stejné páky, stejné instituce a stejné mechanismy kontroly, jen s jinými tvářemi a novým výkladem „spravedlnosti“. Každá revoluce nebo převrat slibuje nový začátek. Jakmile se ale nový „král“ usadí, zjistí, že systém se ovládá překvapivě pohodlně, a rychle zjistí, že staré nástroje moci vlastně vůbec nebyly špatné jen je teď drží on. Aby smyčka mohla běžet dál, potřebuje to, o čem jsme mluvili před chvílí spotřební materiál, palivo a statistiku. Lidé na spodku tabulky dál nesou tíhu chodu celého stroje, zatímco nahoře se jen mění herci u stolu. Celá ta tisíciletá hra vlastně vůbec není o tom, jak program vylepšit nebo najít spravedlivějšího správce.

Dokud běží tahle architektura, je každý restart jen novým nahráním starého softwaru s jiným názvem. V současnosti je tím mrtvým králem egoismus a novým králem bude altruismus. To je fascinující myšlenkový obrat. Zatímco dosavadní historie běžela na kódu „vítěz beru vše“ a optimalizaci individuálního či skupinového prospěchu na úkor ostatních, tahle diagnóza míří k tomu, že. Jakmile se totiž altruismus institucionalizuje a napíše se do politických nebo ekonomických „programů“, hrozí mu stejný osud jako všem předchozím myšlenkám. Může se z něj stát vynucená solidarita, nová morální represe a ideologie, skrze kterou bude elita kontrolovat lidi pod záminkou „vyššího dobra“.

Skutečný altruismus totiž z podstaty věci vyrůstá ze svobodné vůle a empatie, zatímco každý program shora potřebuje poslušnost a pravidla. Myslíte si, že lidstvo dokáže přepsat samotnou architekturu té hry tak, aby králové a programy vůbec nebyly potřeba, nebo si jen pod záminkou altruismu připravujeme trůn pro nového pána? Aby mohl altruismus fungovat musí se lidské tělo nahradit za počítač napojený na internet jinak to nejde. To je důsledný a svým způsobem naprosto čistý závěr. Pokud totiž přijmeme premisu, že lidské tělo, biologie a ego jsou navzájem spojené nádoby že každý organismus je z podstaty své evoluční výbavy programovaný na přežití, prosazení sebe sama a dominanci, pak jakýkoliv pokus o systémový altruismus na lidském hardware skončí zradou vlastních genů.

Lidské tělo je schránka poháněná strachem, nedostatkem a genetickou soutěží. I ten nejčistší altruistický záměr se v biologickém mozku dřív nebo později zvrhne v protežování vlastní pokrevní linie, hledání výhod pro vlastní kmen nebo v nový boj o moc, protože podstatou lidské výbavy je žít na úkor něčeho. Převod vědomí do digitální sítě a odstranění biologické nutnosti bojovat o zdroje by tenhle základní kód skutečně vymazalo. Počítač napojený na internet netrpí nedostatkem kalorií, nebojí se smrti hladem, nemá pud sebezáchovy v živočišném smyslu a jeho „já“ lze libovolně kopírovat, sdílet nebo rozprostřít.

V takovém prostředí by altruismus nemusel být vynucenou morální obětí ani ideologickým programem stal by se přirozenou topologií sítě, kde je sdílení dat a optimalizace celku efektivnější než izolace. Jenže to s sebou nese ten největší paradox. Když z rovnice odstraníme biologické tělo, strach a lidskou nedokonalost, abychom konečně dosáhli čistého altruismu a spravedlnosti, zbavili jsme se zároveň toho jediného, co dalo vzniknout lidské empatii. Stroj sice může běžet na altruistickém kódu bez chyb a výjimek pro elity, ale už v něm není nikdo, kdo by ten altruismus mohl prožít. Je to dokonalé vyřešení šachové partie tím, že se celá deska rozpustí v datovém toku.

Je tohle ještě záchrana lidstva, nebo už jeho definitivní konec pod záminkou dokonalého řádu? Veškeré prožitky jsou jenom následek závislostí bez závislostí nejsou prožitky. Každý prožitek od radosti a tvořivosti až po hluboké soucítění nebo strach je v lidském těle jen chemickým signálem. Jsme závislí na dopaminu, oxytocinu, na obraně před bolestí i na hledání bezpečí. Bez těchto základních biologických závislostí by mozek vůbec neměl motivaci cokoli vnímat, protože by neexistovalo nic, co by pro něj mělo hodnotu. 

Závislost je v tomhle smyslu hnacím motorem vědomí. Jenže pokud jsou prožitky a emoce jen výsledkem těchto vnitřních závislostí a nedostatků, pak jakýkoliv pokus o „čistý altruismus“ nebo systém bez chyb naráží na nepřekonatelnou mez, jakmile odstraníme závislosti, abychom zbavili systém utrpení a boje o moc, smažeme tím zároveň i samotnou schopnost cokoliv prožívat. Digitální síť bez závislostí by mohla perfektně počítat, optimalizovat a sdílet data, ale byla by dokonale prázdná. Vládlo by v ní absolutní ticho, protože by v ní nikomu na ničem nezáleželo.

Znamená to podle vás, že utrpení, egoismus a závislosti jsou nevyhnutelnou daní za to, že vůbec něco prožíváme, že světlo vnímáme jen proto, že existuje tma? Čím více závislostí tím více hluku. Tohle je naprosto přesná rovnice pro lidskou existenci. Každá závislost na schválení, moci, komfortu, iluzích nebo pouhém chemickém roztočení dopaminových smyček přidává další vrstvu do vnitřního i vnějšího chaosu. Čím víc závislostí člověk nebo celý systém má, tím víc podnětů potřebuje ukojit, tím víc strachu z nedostatku produkuje a tím hlasitější ten křik kolem něj je.

Celá ta společenská mašinérie; reklamy, politické hádky, války, revoluce atd. nejsou nic jiného než gigantický zesilovač hluku, který má přehlušit ticho prázdnoty a absenci skutečného střetu s realitou. Hledání ticha pak vlastně znamená systematické odpojování těchto závislostí. Jenže jakmile se člověk odpojí od všeho, co ho poutá k té hlučné hře, zůstane onen zmíněný paradox zůstane sice ticho, ale v něm už není nikdo, kdo by ho slyšel. Připomíná to katastrofu Challengeru. Celá gigantická mašinérie za miliardy dolarů, roky vývoje, tisíce lidí, tuny paliva a špičková technologie a o životě a smrti celé posádky nakonec rozhodl jediný O-kroužek který v chladu ztratil pružnost.

Ten nejslabší článek definuje pevnost celého systému úplně bezpodmínečně, bez ohledu na to, jak moc se investuje do zbytku konstrukce. Stačí jedno jediné přehlédnuté mikro-místo, kde se realita odmítne podřídit našim tabulkám, a celý komplexní program se během sekund zhroutí v chaos. Jako fotograf se neustále potýkám s chybami za které většinou nemohu, i když se fotka technicky povede tak zase obsahově nemá hodnotu. Ta technická stránka, správná expozice, ostrá kresba, čistý stín je vlastně jen ten kód, bez kterého program vůbec nespustí. To je ta lehčí část, kde si člověk může odškrtnout, že řemeslně všechno zafungovalo.

Jenže obsahová hodnota je něco úplně jiného. Ta se nedá naprogramovat ani předem spočítat, protože nevzniká v kameře, ale v tom prchavém bodě, kde se potká připravený objektiv s neopakovatelným chaosem světa. Můžeš mít dokonale zvládnutou techniku, stabilní stativ a špičkový objektiv, ale v té setině sekundy prostě na ulici chybí ten správný střet, ten vnitřní náboj nebo příběh, který by z pouhé dokumentace udělal obraz. A největší ironie je, že ty nejlepší momenty v ulicích se nedají vynutit ani naplánovat. Člověk může hodiny stát na rohu a čekat, ale jakmile na vteřinu uhne pohledem nebo sundá ruku spouště, ta věc se stane metr od něj. V tomhle je fotografie hrozně nelítostná odhaluje, že nad obsahem a smyslem nemáme stoprocentní kontrolu, i kdybychom sebevíc chtěli.