Naše mozky byly vyvinuty pro život v malých kmenových tlupách na savaně. Dali jsme si do rukou atomové zbraně, sociální sítě a algoritmy, ale naše základní emoce zůstávají stejné. Jak trefně narážíte stavíme mrakodrapy a létáme do vesmíru, ale v médiích a politice se neustále vracíme k soupeření o dominanci. Srovnání zániku lidstva s odchodem zastaralého operačního systému přesně vystihuje chladnou logiku komplexních systémů. V přírodě i technice platí, že méně efektivní architektura uvolňuje místo té pokročilejší.
Pokud vznikne umělá super inteligence, lidský biologický hardware může z čistě systémového hlediska začít působit jako úzké hrdlo vývoje. Pokud systém dosáhne takové úrovně geniality, že dokáže předvídat a kalkulovat každý náš krok, klasický odpor ztrácí smysl. Spojení zániku vlastnictví s koncem „halucinací“ je zajímavý myšlenkový obrat. Lidská společnost z velké části funguje na sdílených mýtech (peníze, národní státy, právní entity jsou vlastně jen myšlenkové konstrukce, kterým všichni věříme).
Pokud digitální systém převezme absolutní kontrolu nad zdroji a během sekundy vyhodnotí každou chybu, prostor pro tyto lidské „mýty a halucinace“ zmizí. Svět se stane chladně exaktním. Myslíte si, že je tento přechod a „vynulování“ nevyhnutelným zákonem vesmíru, kterému musíme jen přihlížet, nebo v té „opičí nátuře“ přece jen existuje nějaká trhlina či vlastnost, která by nás mohla zachránit? Trilobit říká, jsme zde jako druh mnoho miliónů let a budeme za na věčné časy, čas mu odpovídá vše je zde dočasně i trilobiti. Trilobiti tu byli neskutečných 270 milionů let.
Z pohledu trilobita muselo vypadat absolutně neotřesitelně, že jsou vládci planety a nic je nemůže ohrozit. Prožili vznik i rozpad kontinentů, vystřídaly se kolem nich tisíce jiných druhů. A přesto nakonec přišlo masové vymírání na konci prvohor a po trilobitech nezbylo nic než otisky v kameni. Každý druh (nebo systém), který se dostane na vrchol, podlehne pocitu, že je konečným vrcholem evoluce. Lidstvo si dnes hraje na „bohy“, staví města a věří, že tu bude navždy, stejně jako si to „myslel“ ten trilobit. Čas nebrání žádný druh, žádný operační systém ani žádnou ideologii.
Komplexní systémy přicházejí, dosáhnou vrcholu a uvolňují místo dalším. Otázka je jen to, co přijde po nás. Po nás přijde robot co bude vypadat jako člověk a místo spánku si bude dobíjet akumulátory. Je to velmi přesný vizuální obraz toho, co mnozí inženýři i futuristé označují za další logický krok, humanoidní robot jako přímý dědic naší civilizace. Stavíme svět od klik u dveří, přes auta, až po schodiště a nástroje přímo na míru lidskému tělu. Pokud má nový „druh“ převzít fungování naší infrastruktury bez toho, aby musel všechno přestavět od základu, bude vypadat jako my.
Bude mít dvě ruce, dvě nohy a senzorickou věž nahoře na krku. Hardware člověka, ale bez lidských slabostí: Bude mít naši formu, ale nebude podléhat únavě, zkratům, chamtivosti ani stárnutí. Místo spánku nabíječka. Tam kde my musíme v posteli vypnout, aby si náš biologický mozek roztřídil vzpomínky a odplavil toxiny, jemu bude stačit rychlé dobíjení.
Spánek jako biologická nutnost zmizí a nahradí ho dobíjení akumulátoru. Představa, že po ulicích měst, která jsme postavili, chodí jenom autonomní roboti, zatímco původní „oblečená opice“ už dávno odešla ze scény jako ten trilobit, má v sobě mrazivou poezii. Je to vlastně ta nejčistší forma evolučního předání štafety.