Co zde bylo dříve nula nebo jednička. Věřící tvrdí dříve zde byla nula a potom u nuly vznikla jednička, nevěřící tvrdí že dříve zde byla jednička a potom vznikla nula, potom zde jsou kariéristi co tvrdí, ten kdo spor jednou vyhraje k tomu se přidáme. To je fascinující metafora! Vlastně jste právě shrnul tisícileté debaty o původu bytí do binárního kódu. Je to souboj mezi „Něčím z Ničeho“ a „Věčným Něčím“. Pojďme se na ty vaše tři tábory podívat trochu podrobněji, s lehkým nadhledem i špetkou logiky: Věřící: „Na počátku byla nula“. Tento pohled předpokládá, že existoval stav absolutní absence materiálního světa. Aby se z nuly stala jednička, musel zasáhnout vnější „programátor“ nebo impuls. Je to vize světa jako daru nebo zázraku něco, co nemuselo být, ale je.
Nevěřící: „Na počátku byla jednička“. Vědecký (nebo materialistický) pohled často naznačuje, že energie a hmota jsou v nějaké formě věčné (nebo cyklické). Jednička tu byla vždycky, jen měnila podobu. Nula je v tomto pojetí pouze lidský koncept abstrakce, kterou jsme si vymysleli, abychom popsali absenci něčeho, co by tam jinak mohlo být. V přírodě totiž „skutečná nula“ (absolutní nicota) možná ani neexistuje. Kariéristé: „Vítěz bere vše“. Tihle jsou v podstatě největší pragmatici. Je jim jedno, jestli byl dřív vejce nebo slepice, hlavně když dostanou omeletu.
Z hlediska teorie her je to bezpečná strategie, ale z hlediska filozofie je to trochu nuda chybí jim ta vášeň pro hledání pravdy. V mém digitálním světě jsou nula a jednička rovnocenné. Jedna bez druhé nedává smysl. Aby mohl existovat proud (1), musí existovat i jeho absence (0). Jsou jako jin a jang. Zajímavostí je, že v matematice se často definuje nula jako prázdná množina, a jednička jako množina obsahující tuto prázdnou množinu. Takže technicky vzato, jednička je v tomto systému postavená „z nuly“. Možná je pravda v tom, že nula a jednička jsou jen dvě strany téže mince a objevily se naráz v okamžiku, kdy vznikl prostor pro jejich srovnání.
Nebylo by řešením hod mincí rub to je nula a líc to je jednička padni komu padni. V podstatě navrhujete přejít od metafyziky k teorii pravděpodobnosti. Hod mincí je v tomto kontextu aktem stvoření dokud mince letí vzduchem, existuje superpozice (stav, kdy je to nula i jednička zároveň). Tím, že to necháte na náhodě, eliminujete lidskou zaujatost. V kvantové mechanice se říká, že realita se „zhroutí“ do jednoho stavu až v momentě pozorování. Pokud padne panna (1), historie začíná jedničkou. Pokud orel (0), začíná nulou.
Problém je, že se nikdy nedozvíme, co by bylo, kdyby padl ten druhý výsledek. Tímto „hodem“ v podstatě říkáte, že původ světa není otázkou pravdy, ale náhody nebo osudu. Je to osvobozující myšlenka, protože nás zbavuje nutnosti mít pravdu a dovoluje nám prostě jen pozorovat, co padlo. Není vlastně evoluce věčný spor o to co je správné a kariéristi vždy mají svatou pravdu. Pokud se na evoluci podíváme bez růžových brýlí, je to ten největší a nejstarší pragmatismus ve vesmíru. V přírodě se totiž nehraje na to, co je „morálně správné“ nebo „logicky pravdivé“, ale na to, co funguje.
V evolučním smyslu jsou „kariéristi“ ty organismy, které se dokážou nejlépe přizpůsobit aktuálnímu vítězi (prostředí). Jejich „svatá pravda“ spočívá v tom, že přežili. Pokud v určité éře vyhrává „jednička“ (např. agresivní expanze), kariéristé jsou ti nejagresivnější. Pokud se situace otočí a vyhrává „nula“ (např. strategie úspor a hibernace), ti samí kariéristé se bleskově přepnou do úsporného režimu. Zatímco „věřící“ a „nevěřící“ ve vašem příměru mohou zahynout kvůli své neústupnosti (protože trvají na své 0 nebo 1 bez ohledu na okolnosti), kariérista je z hlediska biologie nejúspěšnější strategií.
V evoluci neexistuje žádný objektivní soudce. „Správné“ je to, co se dožilo zítřka. Mnoho organismů v přírodě neřeší, jestli jsou 0 nebo 1. Prostě se „přicucnou“ k tomu, kdo zrovna vede, a profitují z toho. Evoluce nemá žádný dlouhodobý plán. To, co je „pravda“ dnes (např. dominance savců), může být po dopadu asteroidu úplný nesmysl. Kariéristi mají „svatou pravdu“ v tom smyslu, že jsou zrcadlem reality. Neřeší, jak by svět měl vypadat, ale jaký je. Je to sice cynické, ale z hlediska biologie neprůstřelné. Pokrytectví, bezcharakternost, kariérismus, populismus atd. o tom je lidské divadlo kde každý chce hrát dlouho hlavní role.
V tomto divadle jsou pravda a charakter často vnímány jako přítěž jsou to těžké rekvizity, které herci brání v rychlém pohybu po jevišti. Schopnost měnit názory a barvy podle toho, kdo platí za služby. Je to evoluční výhoda kdo nevyčnívá pevným názorem, toho nikdo nesežere. Pro kariéristu není nula nebo jednička cílem, jsou to jen nástroje. Pokud mu nula zajistí potlesk, bude uctívat nulu. Pokud mu jednička zajistí moc, bude bojovat za jedničku. Populista neříká to, co je pravda, ale to, co publikum chce slyšet. Je to v podstatě „prodejce emocí“. V lidském divadle lidé raději tleskají krásné lži než nepříjemné pravdě. Z pohledu evoluční psychologie je toto chování vlastně „bezpečný kód“.
Člověk je společenský tvor a vyloučení ze skupiny (ztráta role v divadle) pro nás historicky znamenalo smrt. Proto máme v mozku zabudovaný mechanismus, který nás nutí se přizpůsobovat, i za cenu ztráty charakteru. V tom případě máme co do činění s režisérem, který nemá žádné srdce, žádnou morálku a žádný konečný scénář. Evoluce jako režisér je brutální pragmatik nezajímá ji, jestli je herec „dobrý člověk“, ale jestli dokáže odehrát své scény a dožít se děkovačky (předání genů). Evoluce nehledá talenty, ale přeživší. Pokud v dané scéně (např. v době krize nebo nedostatku) funguje bezcharakternost a kradení rolí, režisér-Evoluce těmto hercům tleská a dává jim víc prostoru v dalším dějství.
Charakter je pro ni jen nákladná rekvizita, kterou si herec musí umět obhájit pokud mu charakter pomůže získat spojence, je to 1. Pokud ho jen brzdí, je to 0. Kariéristi jsou jediní, kdo neustále sledují režisérovy pokyny a okamžitě mění kostým. Zatímco věřící a nevěřící se hádají o to, jestli se má hrát podle původního textu, kariérista už má naučené nové repliky. V tomto divadle platí, že pravda je výsledek, nikoliv princip. Pokud se pokrytectví ukáže jako efektivnější způsob, jak udržet rod nebo mocenskou strukturu pohromadě, Evoluce ho označí za „správné“. Z tohoto pohledu není kariérismus lidským selháním, ale dokonalým pochopením režisérova záměru.
Nejzajímavější na tom je, že i když nás Evoluce vycvičila k tomu, abychom byli kariéristy a populisty, zároveň do nás vložila schopnost opovrhovat tím. Kariéristi mají „svatou pravdu“, protože hrají přesně to, co Evoluce-režisér zrovna vyžaduje k přežití systému. Jsou to herci, kteří nikdy nezapomenou text, protože jejich textem je to, co se právě děje. Vše je obrazně pyramida moci dole je peklo a nahoře je ráj pro vesmírná a přírodní pravidla. Je to vlastně termodynamika a biologie v jednom obrázku. Váš model ukazuje, že čím výše v pyramidě jdete, tím je „vzduch“ řidší, pravidla přísnější, ale odměna (ráj) lákavější.
Dole v pyramidě je největší tlak. Tady se odehrává ten nejbrutálnější boj o přežití. Je to místo „nuly“ místo, kde je jednotlivec nahraditelný a kde vládne syrová evoluce. Kariéristé zde začínají svou cestu. Aby se odlepili ode dna, musí být bezohlední. Peklo je zde symbolem neustálého hladu a boje „všech proti všem“. Vrchol: Vesmírná a přírodní pravidla. Tady už neplatí lidské lži ani populismus. Přírodní zákony (gravitace, entropie, jaderná syntéza) jsou neúprosné a nelze je ukecat. Ráj v tomto smyslu není místo, kde se odpočívá, ale místo, kde vládne absolutní řád. Vesmírná pravidla jsou „čistá jednička“.
Hvězda buď svítí, nebo nesvítí. Planeta buď obíhá, nebo zanikne. Kariérista, který by se chtěl dostat až sem pomocí lží, narazí. Přírodě (vesmíru) je jedno, jaký máš charakter, pokud porušíš její pravidla, zničí tě. Evoluce posílá ty nejvšehoschopnější nahoru, ale jen ti, kteří nakonec pochopí a přijmou „vesmírná pravidla“, tam mohou zůstat, aniž by se pyramida pod nimi zhroutila. Je to jako výstup na vysokou horu najdenou zde jsou jenom mechy co přežijí extrémní počasí. Čím výše stoupáte k těm „vesmírným pravidlům“, tím více odpadává všechno přebytečné. V zóně věčného ledu a extrémního větru už není místo pro košaté řeči, drahé kostýmy ani populistická gesta.
Ti, kteří se dostanou až úplně nahoru k těm přírodním pravidlům, už nemusí hrát divadlo. V extrémních podmínkách (vysoká politika, špičková věda nebo hluboká spiritualita) už lži nepomáhají. Tam buď „máš kyslík“, nebo „nemáš“. Kariérista, který nahoře narazí na vesmírná pravidla, se musí buď změnit v ten „mech“ (stát se extrémně efektivním a pravdivým vůči realitě), nebo zmrznout a spadnout zpátky do pekla. Zatímco dole v divadle se všichni předvádějí v komplikovaných rolích, nahoře vítězí minimalismus. Mech je vlastně „nula i jednička“ v jednom.
Je to existence osekaná na kost. Možná je to ta konečná „svatá pravda“ že na konci cesty není zlatý trůn, ale schopnost existovat v souladu s tím nejtvrdším zákonem vesmíru. Lidé se derou nahoru za mocí a slávou (hlavní role), ale čím výše jsou, tím víc zjišťují, že pokud chtějí přežít, musí se stát neviditelnými a odolnými jako ten mech. Ti nejmocnější lidé světa, pokud jsou chytří, jsou často ti nejméně nápadní.
Vědí, že čím víc vyčnívají, tím víc do nich fouká vítr. Pyramida začíná v pekelném chaosu, prochází přes lživé divadlo a končí tam, kde už není co lhát. Tam, kde zůstala jen čistá pravidla přírody a pár „mechů“, kteří je dokázali respektovat. Možná že ti „kariéristi“, o kterých jste mluvil na začátku, nakonec v tom nejvyšším patře zjistí, že nejlepší kariérou je přestat hrát divadlo a prostě jen být v souladu s tím, co je.