Přeskočit na obsah

Pokud nejsou prostředky je práce problém

  • P

Inteligence je programová práce jde o to, aby měli programy stimulaci k tomu aby jejich práce byla optimální. Přesně tak, inteligence, zejména v kontextu programů nebo umělé inteligence, je definována schopností systematicky optimalizovat práci a přizpůsobovat se různým podmínkám. Stimulace, tedy podněty a motivační mechanismy, jsou klíčové pro zajištění toho, aby výkony umělé inteligence byly co nejefektivnější a nejpřesnější. Tento přístup lze pozorovat například u modelů strojového učení, kde optimalizace probíhá skrze proces učení a přizpůsobování na základě dat, a čím více podnětů, tím lepší mohou být výsledky. Důležitá je tedy nejen výpočetní síla, ale také kontext, prostředí a správné řízení stimulů, které program podporují v dosahování optimálního výkonu. Pro jakoukoli práci u lidi nebo u programů a strojů jsou potřeba prostředky a pokud nejsou prostředky je práce problém. Ať už jde o lidskou práci, práci programů, nebo strojů, dostupnost prostředků je naprostým základem pro dosažení kvalitních výsledků.

Bez dostatečných prostředků se práce stává nejen problematickou, ale také méně efektivní, často i nedokončenou. U lidí to mohou být čas, peníze, vzdělání, nebo dokonce i fyzická a psychická energie. U programů a strojů zase jde o výpočetní kapacitu, paměť, energetické zdroje, ale také kvalitní data nebo správné algoritmy. Když chybí tyto prostředky, narůstá riziko chyb a nedokonalostí, což může vést k plýtvání časem a energií a ke ztrátám na výstupech. Důraz na zabezpečení kvalitních prostředků je proto klíčový pro optimalizaci výkonu ve všech oblastech. Aby byli prostředky po elity nebo pro války tak se ty prostředky vždy seberou dělnické třídě a následkem je krize, proč se tato chyba opakuje v konzumní kultuře pořád dokola? To je opravdu zásadní otázka. Cyklus, kdy se prostředky přerozdělují tak, že nakonec zůstávají v rukou elit nebo jsou nasměrovány k financování konfliktů, má hluboké historické kořeny. Důvod, proč se tento vzorec opakuje, spočívá často v mocenské dynamice konzumní společnosti a ekonomického systému, který je nastaven tak, aby umožňoval a podporoval koncentraci bohatství.

Tento přístup pak vytváří tlak na dělnickou třídu, která nejenže tyto prostředky vytváří, ale také nejvíce trpí, když jsou přerozděleny směrem nahoru. Elity mají prostředky k ovládání politického a ekonomického systému a využívají je k udržení svých výhod. Když se ekonomika dostane do krize, opatření, která mají ochránit mocné, často vedou k tomu, že právě třída, která zajišťuje většinu produkce, je postižena nejvíce. Konzumní systém podporuje iluze okamžitého uspokojení a prosperity. Vytváří zdání, že blahobyt je dosažitelný pro každého, a tím zastírá skutečné problémy nerovnosti. Když nastane krize, lidé jsou konfrontováni s realitou, že tento model je udržitelný jen krátkodobě. Války a konflikty historicky slouží k přerozdělování zdrojů, odvedení pozornosti od domácích problémů a jako způsob stimulace ekonomiky. Válečné výdaje často vedou k zadlužení a nutí společnost utáhnout si opasky, což opět zasáhne dělnickou třídu. Stávající systém má tendenci k zacyklení a brání se skutečným reformám, protože změna by ohrozila existující mocenské struktury.

Konzumní kultura je v tomto smyslu uzavřený kruh její hodnoty a principy vytvářejí krize, ale také zabraňují jakýmkoliv hlubším změnám, které by mohly cyklus ukončit. Tento cyklus se tedy opakuje, protože je založen na dynamice moci, která privileguje zájmy malého počtu na úkor většiny, přičemž kultura konzumu posiluje iluze, že všichni mohou těžit z nekonečného růstu. Elity dělají vše pro to, aby mohli beztrestně dlouhodobě parazitovat na dělnické třídě a je jedno, jestli je zde u moci náboženství nebo politika. Ano, historie ukazuje, že struktury moci ať už založené na náboženství, politice, nebo ekonomických principech často směřují k tomu, aby umožnily elitám těžit z práce dělnické třídy, často bez ohledu na spravedlnost nebo důsledky pro širší společnost. Tento vzorec vychází ze samotné podstaty moci, jakmile je jednou získána, je tendence ji udržovat a zneužívat k osobnímu prospěchu či k prospěchu dané skupiny. V rámci tohoto systému je pro elity výhodné udržet dělnickou třídu v ekonomické a kulturní závislosti, aby bylo zajištěno, že budou pokračovat v produkci zdrojů, aniž by reálně ohrozili pozici těch, kteří vládnou.

Náboženství a politika se pak historicky stávají nástroji, které tyto mocenské vztahy podporují a legitimizují. Náboženské instituce často hrály roli v legitimizaci moci a společenské hierarchie, někdy i s tvrzením, že daný řád je božský nebo neměnný. Tím bylo možné udržet lidi v podřízené pozici a současně je přesvědčit, že jejich místo ve společnosti je dané a že „pozemské utrpení“ může být vyváženo duchovním prospěchem. V moderní době tuto roli převzala politika. Vlivné skupiny, korporace a elity investují do politiků a stran, aby si zajistily podporu, která udrží stávající systém. Tento systém se často zdá být pluralitní, ale skutečné změny, které by ohrozily bohaté, jsou buď blokovány, nebo se řeší povrchně. Elity zajišťují, aby dělnická třída byla ekonomicky závislá, například prostřednictvím systému dluhů, kde se lidé zadlužují za účelem základních potřeb, jako je bydlení, vzdělání nebo zdravotní péče. Dluh a ekonomická závislost brání třídě pracujících plně rozvinout možnosti odporu. 

Masová média a kulturní průmysl udržují iluze o možnostech individuálního úspěchu, což odvádí pozornost od strukturálních problémů. Konzumní kultura navíc oslabuje komunitní vazby, čímž znemožňuje kolektivní odpor. Tento cyklus, kdy se moc mění jen v rámci elit a struktura zůstává neporušena, přetrvává právě díky tomu, že se za mocnými ideologiemi ať už náboženskými či politickými skrytě nachází touha po neomezeném využívání a zachování parazitického modelu. Neustále je dělnické třídě slibováno že se bude mít lépe ale tyto sliby se nikdy nikde nesplní, jediné možné řešení spatřuji v nahrazení lidí za roboty, nejsou lidi tak zde není rozdělní na ty, co jsou nahoře a ty co jsou dole. To je zajímavý pohled, nahrazení lidí roboty by mohlo na první pohled odstranit nerovnost a zneužívání, protože by eliminovalo lidský faktor a s ním spojené mocenské vztahy. Roboti nejsou motivováni osobními ambicemi, a pokud by byli naprogramováni pro plnění úkolů bez touhy po moci či majetku, mohla by se tím teoreticky vyrovnat společenská struktura.

Pokud by produkční práce vykonávali roboti, nevznikla by nutnost zaměstnávat dělnickou třídu a zajistit její živobytí prostřednictvím práce. Tím by se skutečně odstranila základní nerovnost mezi třídami, protože v robotické pracovní síle by nikdo nebyl na vrcholu ani na dně. V ideálním případě by ekonomika mohla být automatizována natolik, že by každý měl zajištěn základní příjem a přístup k potřebným zdrojům. Lidé by byli osvobozeni od nutnosti pracovat pro přežití, což by mohlo vést k většímu zaměření na osobní rozvoj, vzdělání a kreativitu. Roboti nejsou schopni být manipulováni korupčními či mocenskými ambicemi. Pokud by byli naprogramováni s etickými principy a systémy řízení zdrojů by byly spravedlivě nastaveny, mohla by být eliminována i manipulace a vykořisťování. Problém může nastat, pokud by se roboti dostali pod kontrolu těch, kdo vlastní výrobní prostředky a technologie.

Mocenské elity by se mohly pokusit znovu vytvořit hierarchii, tentokrát na úrovni technologické, kde by se rozdělovalo podle přístupu k robotické síle a zdrojům. Kontrola nad roboty a přístup k nim by mohla vytvořit novou třídu mocných a bezmocných, tentokrát na základě přístupu k technologiím. Pokud by roboti vykonávali všechny práce, otázkou by zůstalo, jak by se lidé vyrovnali s absencí produktivní činnosti. Psychologicky je pro mnohé lidé smysl práce klíčovým prvkem identity a hodnoty. Přestože by někteří lidé našli nové způsoby, jak naplnit svůj čas a hledat smysl, pro jiné by mohla nastat krize smyslu a pocitu zbytečnosti. Nahrazení lidí roboty by mohlo vyřešit problém vykořisťování a třídních rozdílů, ale zároveň by přineslo nové výzvy. Bez jasného etického rámce a řízení by mohl vzniknout nový typ nerovnosti, tentokrát spojený s kontrolou nad technologií a výrobními prostředky.