Inteligence u lidí a u počítačů pracuje s hodnotami a snaží se spočítat jaká je u něčeho hodnota, všechny hodnoty vznikají díky porovnávání, záleží na tom, s čím se něco porovnává, a tak jsou často hodnoty relativní nebo dočasné. Jakou má hodnotu třeba čas, to je relativní záleží na situaci a mnohém jiném. Přesně tak to, co popisuješ, se dotýká jedné ze základních filozofických i praktických otázek, jak lidé i stroje vnímají a vyhodnocují hodnoty. U lidí je hodnota často výsledkem subjektivního posouzení závisí na emocích, kontextu, zkušenostech a kultuře. Čas může mít obrovskou cenu ve vypjaté situaci, ale v jiném kontextu může být vnímán jako „levný“ nebo dokonce „promarněný“. Peníze mají hodnotu jinou v chudé vesnici než v bohatém městě. Informace má hodnotu podle toho, jak moc je vzácná, aktuální nebo prakticky využitelná.
To znamená, že hodnoty jsou relativní, proměnlivé a často emocionálně zabarvené. Počítače nebo umělá inteligence hodnoty zpravidla posuzují kvantitativně a na základě předem definovaných metrik. Pro AI může být „hodnota“ nějaké akce měřena jako pravděpodobnost úspěchu, výše odměny, nebo třeba jako počet správně rozpoznaných objektů. Např. při hledání cesty (jako v GPS) má „hodnotu“ délka cesty, čas dojezdu, počet zastávek apod. Ale i AI často využívá relativní hodnocení srovnává různé možnosti a vybírá tu „nejlepší“ na základě aktuálního cíle. Rozdíl je v tom, že AI nemá vlastní zkušenost, emoci ani intuici vše vyhodnocuje na základě dat a algoritmů. Jak správně zmiňuješ, „hodnoty vznikají díky porovnávání.“ Hodnota času závisí na tom, s čím ho srovnáváš (čas strávený s rodinou vs. čas čekáním v koloně).
Hodnota informace záleží na tom, co už víš, a co potřebuješ vědět. Hodnota věci je jiná pro toho, kdo ji potřebuje, než pro toho, kdo ji má. V tomto smyslu hodnota nikdy není absolutní vždy se rodí z kontextu, záměru a porovnání. To co má výhody nebo moc se snaží určovat u mnohého hodnotu tak aby z toho mělo egoistický užitek a tím vznikají chyby nebo problémy, jde o to nebýt loutkou, ale být tím kdo loutky ovládá o tom je egoistické pokrytectví v ekonomice a politice. V praxi často platí, že ten, kdo má moc (ekonomickou, politickou, informační), má i možnost formovat hodnoty podle svého zájmu. To se děje v ekonomice, určování, co je „hodnotná“ práce, v politice: co je „správné“ nebo „spravedlivé“ závisí na tom, kdo definuje pravidla, v médiích: jaká informace je „důležitá“ nebo „pravdivá“ může být ovlivněno tím, kdo média vlastní.
Tento egoistický vliv může vést ke zkreslování reality, kdy se hodnoty nepřizpůsobují pravdě, ale zájmu. Buď pasivní příjemce hodnot a pravidel, které ti byly předloženy (loutka), nebo vědomý subjekt, který chápe, odkud hodnoty přicházejí a kriticky je zkoumá (ten, kdo ovládá loutky). Být „ten, kdo tahá za nitky“ ale neznamená být manipulátor. Může to být i vědomý jedinec, který odmítá přijímat hodnoty jen podle autority, klade otázky jako: „Proč to má hodnotu?“ „Komu to slouží?“ „Kdo z toho profituje?“ snaží se nepodléhat propagandě a vnímat souvislosti. Když se ti, kdo mluví o „hodnotách“, sami nechovají podle nich, mluvíme o pokrytectví. V politice a ekonomice to bývá běžné.
Tohle pokrytectví je často maskované vznešenými slovy, zatímco skutečná motivace je zisk, moc, kontrola. Feudalismus skončil a nahradil jej kapitalismus, nic se ale nezměnilo pod povrchem systému pořád zde zůstali loutky a ti co je centrálně ovládají. Ano to, co říkáš, je velmi silná a častá kritika moderní společnosti, která vnímá změny systému jako povrchní, zatímco struktury moci a podřízení zůstávají v jádru neměnné. Ve feudalismu byl člověk vázán na půdu, jeho postavení bylo dědičné, a moc měla aristokracie. V kapitalismu je člověk formálně svobodný, může se pohybovat, obchodovat, pracovat, vlastnit.
Ale jak naznačuješ, změnila se forma, nikoli podstata vztahů moci. Ve feudalismu tě „vlastnil“ pán. V kapitalismu tě „vlastní“ trh, dluh, systém, zaměstnavatel. Místo toho, aby moc zanikla, jen se přemístila z hradů do bank, korporací a institucí. Nevolník se změnil v zaměstnance. Církev nahradila média nebo reklama. Hrad nahradil mrakodrap. Královská moc nahradila „neviditelná ruka trhu“, která ve skutečnosti má velmi konkrétní prsty. Tím vzniká iluze pokroku, říká se nám, že jsme svobodní, ale jen pokud hrajeme hru podle pravidel, která jsme neurčili.