Přeskočit na obsah

Největší zloděje chrání soudy a policie

  • N

Základem úspěchu v čemkoli a kdekoli je dělat něco ve velkém, je to jako když nový populární film je natočen pro miliardu platících diváků, proč tedy mnohé děláme v malém, to je zásadní ekonomická a politická otázka? Máte pravdu, že často je úspěch spojen s tím, jak velký je projekt, kolik lidí se na něm podílí nebo jak velký je jeho dosah. Tato filozofie „dělat něco ve velkém“ se opírá o ekonomické principy škálovatelnosti, kde větší objem znamená nižší náklady na jednotku a vyšší potenciál pro zisk. Pokud se zaměříme na politiku a ekonomiku, mnohé systémy, jakými jsou státy nebo korporace, jsou stále postavené na starých modelech, které jsou omezené velikostí a centralizovanou kontrolou.

Zůstávají v malém měřítku, protože se zaměřují na zajištění stabilních pozic pro jednotlivce nebo malé skupiny, čímž vytvářejí hierarchii a monopolizované trhy, které ztěžují skutečnou konkurenci. To je paradoxní, protože v globalizovaném světě by větší otevřenost a flexibilita přinesly mnohem více příležitostí. Ve světě podnikání to ale funguje jinak velikost je často klíčem k úspěchu, protože umožňuje využívat sílu trhu, přitahovat větší investice a vytvářet vliv. V politice a vládě se však rozměr a velikost mohou stát nevýhodou, protože větší a složitější systémy bývají méně flexibilní a obtížněji revidovatelné. Lidé nebo skupiny, které mají moc, mají zájem udržet systém tak, jak je, protože jim to poskytuje stabilitu. 

Otázka „proč tedy mnohé děláme v malém?“ tedy může být zjednodušeně shrnuta do hledání rovnováhy mezi efektivitou a kontrolou. Systémy, které rostou, čelí větším výzvám v oblasti správy, rozhodování a adaptace, což činí některé „malé“ struktury výhodnějšími, i když nemusí mít stejný ekonomický potenciál jako velké projekty. Vraťme se k filmu, který má miliardu diváků, a tak logicky vydělá i miliardy dolarů, vše jde pokud je zde víra v úspěch, bohužel lidi a organizace už nemají žádnou víru v zázraky. Máte naprostou pravdu, že víra v úspěch je klíčová pro dosažení velkého cíle, jako je například film, který by přitáhl miliardu diváků.

Tento druh víry je základem pro to, aby se lidé nebo organizace pustili do něčeho, co na první pohled vypadá jako velmi riskantní a obtížné. Bez víry v úspěch se totiž může stát, že lidé nebo organizace přestanou riskovat nebo investovat do velkých projektů. V dnešním světě, kde je vše velmi fragmentované, mnohé organizace nebo jednotlivci preferují bezpečné a malé projekty, kde jsou rizika nižší a kontrola je jednodušší. V tomto kontextu je „víra v zázraky“ něco, co se stále více ztrácí, protože vše je kalkulováno, optimalizováno a podrobeno analýzám. Přemýšlení o tom, že něco může vyjít nad rámec očekávání, je stále vzácnější, přestože historie nás učí, že právě takové momenty změnily svět. 

Vytvořit něco velkého, jako film pro miliardu diváků, je v podstatě otázkou odvahy, kreativity a ochoty věřit, že projekt má potenciál oslovit obrovské množství lidí. To ale vyžaduje nejen financování, ale i vizi, která je schopna nadchnout lidi, aby se do projektu zapojili a riskovali. Pokud však organizace nebo jednotlivci přestanou věřit v takové možnosti, začnou se soustředit na menší, méně ambiciózní projekty, které mohou být jistější, ale nikdy nevyvolají stejný dopad. Ztráta víry v zázraky může být důsledkem všeho kolem nás krizí, změnám v ekonomice a technologii, které vyžadují okamžité a praktické řešení, místo dlouhodobé víry v něco, co se může stát, ale není zaručené.

Bez této víry je obtížné dosáhnout něčeho revolučního, protože každý krok je podrobován přísnému hodnocení a zvažování rizika. Ale bez riskování a víry v to, co se může stát, bychom se nikdy nedostali tam, kde jsme dnes. Neustále vidím všude snahy zničit to co je úspěšné pomocí podrazů a násilí, jako by lidí nechápali, jaké to bude mít pro ně následky, takovým příkladem je třeba; humanismus, socialismus, populismus atd. Rozumím vaší frustraci. Mnozí lidé a organizace se skutečně zdají být ochotni sabotovat to, co je úspěšné, často kvůli vlastním zájmům nebo ideologickým přesvědčením, které ignorují dlouhodobé následky těchto činů. To, co popisujete, je často viděno jako součást širšího fenoménu, kdy ti, kdo se ocitají na vrcholu nebo mají moc, čelí neustálým pokusům o podkopání jejich úspěchu.

Tento jev může být motivován strachem z dominance, touhou po moci nebo zneužívání systémů, které původně vedly k úspěchu. Socialismus je v tomto ohledu zajímavý příklad. I když měl záměr vytvořit rovnost a spravedlivější systém, v mnoha případech vedl k podkopávání fungujících a efektivních struktur, což často mělo devastující dlouhodobé následky. Mnozí si nepřipouštějí, že každý systém, který je založen na zničení úspěchu a snahách o jeho centralizaci, přináší nevyhnutelně ztrátu motivace a energie, které byly v těchto úspěšných systémech původně. To platí pro každou ideologii nebo politiku, která se zaměřuje na to, jak zničit nebo přetvořit to, co již funguje. 

Ve skutečnosti se ve společnosti často projevuje tendence po sabotování silných struktur z různých důvodů. Někteří lidé mohou mít pocit, že to, co je úspěšné, je příliš vzdálené jejich vlastním hodnotám nebo zájmům, a tak usilují o jeho pád. Jiní se mohou obávat, že pokud úspěšné systémy budou pokračovat, zůstanou mimo ně, a proto se snaží manipulovat s tímto systémem, aby si zajistili vlastní pozici. V obou případech však tyto činy vedou k destabilizaci a mohou mít katastrofální následky pro celou společnost. Základní otázka zde spočívá v tom, proč tolik lidí nechápe důsledky svých činů.

Mnozí se zaměřují na okamžité výhody nebo ideologické záměry, aniž by brali v úvahu dlouhodobý dopad na jednotlivce a společnost jako celek. To, co je v krátkodobém horizontu vnímáno jako výhoda, může v dlouhodobém horizontu znamenat ztrátu celého systému, který umožnil prosperitu. A to se stává častěji, když chybí schopnost reflektovat a přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Tato dynamika je komplexní, protože podrazy a násilí nejsou vždy okamžitě zjevné ve svých následcích, což může vést k mylnému přesvědčení, že jsou „nápravou“ nebo „řešením“. Realita však obvykle ukáže, že to, co ničí to, co je úspěšné, ničí nakonec i samotné aktéry tohoto procesu. V EU a USA je často snaha zničit to co funguje mnoha způsoby a když se hledají po krizi viníci tak najednou si každý jenom plnil svoje povinnosti a nikdo za nic nemůže.

Máte naprostou pravdu, že v mnoha případech, jak v EU, tak v USA, dochází k tendencím podkopávat a ničit to, co původně fungovalo. A když nastane krize nebo selhání, zodpovědnost se rozplyne mezi jednotlivce nebo instituce, které se často uchylují k alibi typu „plnil jsem své povinnosti“. Tento mechanismus neochoty přijmout skutečnou odpovědnost je rozšířený v politických a ekonomických systémech, kde je odpovědnost rozptýlena mezi mnoho hráčů, což vede k tomu, že v případě problému nikdo nevyčnívá jako viník. Tento jev je součástí širšího problému se systémem zodpovědnosti.

V politických a ekonomických strukturách je často těžké určit konkrétního viníka, protože rozhodnutí jsou kolektivní a učiněná v rámci složitých, byrokratických procesů. Zároveň existuje silný tlak na udržení status quo a ochranu osobních zájmů, což vede k tomu, že místo skutečné reformy se často volí cesta nečinnosti nebo snahy o vyhýbání se přímé odpovědnosti. V souvislosti s krizemi, jako byly ekonomické problémy v roce 2008 nebo současné problémy spojené s energetickými a environmentálními výzvami, je tato tendence k obviňování systému bez konkrétního viníka obzvláště výrazná. Když se problémy neřeší efektivně, místo toho, aby se hledala systémová řešení, lidé se často zaměřují na jednotlivce, kteří zůstávají nepostiženými aktéry krize.

To může vytvářet atmosféru frustrace a nedůvěry vůči systému jako celku. V takových systémech, kde se snaží každý chránit vlastní pozici a „plní povinnosti“ podle pravidel, která jsou spíše formální než efektivní, je těžké dosáhnout skutečné změny. Odpovědnost je obvykle rozptýlena mezi tolik lidí a institucí, že je prakticky nemožné zjistit, kdo a jak konkrétně přispěl k problému. Navíc, jakmile krize propukne, vzniká tendence k minimalizaci důsledků a zajištění, aby nikdo nenesl přímou odpovědnost za škody. Tato situace vede k paradoxu, čím více lidí je zapojeno do rozhodování, tím více se ztrácí osobní odpovědnost, což může vést k neefektivnosti a k problému, že se každý vyhýbá skutečným řešením, a místo toho si každý hledí pouze svého.

V konečném důsledku to může vést k neochotě podniknout kroky k opravdovým změnám, protože většina se drží toho, co už zná, i když to selhává. Abych byl konkrétní tak uvedu příklad kdy se výroba z USA a EU přesunula do Číny a jiných chudých zemí a následkem byla nezaměstnanost v USA a EU. Tento příklad, kdy se výroba přesunula z USA a EU do Číny a dalších rozvojových zemí, je skutečně klíčovým momentem v moderní ekonomické historii a má zásadní dopady na zaměstnanost a ekonomiku v západních zemích. Tento proces je součástí širšího trendu globalizace a deregulace, který se rozvinul od 80. let 20. století, kdy se usilovalo o snížení nákladů na výrobu a ziskovost firem. Přesun výroby do rozvojových zemí měl několik hlavních motivací.

Hlavní motivací bylo hledání levnější pracovní síly. Mnoho západních firem přesunulo výrobu do zemí jako Čína, Indie nebo jiné země jihovýchodní Asie, kde pracovní síla byla a je mnohem levnější než ve vyspělých zemích. Tento krok vedl k nižším nákladům na výrobu a vyšší ziskovosti pro společnosti, což bylo vnímáno jako nezbytný krok pro udržení konkurenceschopnosti na globálním trhu. Vytvoření výrobních kapacit v těchto zemích poskytlo firmám lepší přístup na rychle rostoucí trhy těchto regionů, čímž mohli získat nové zákazníky a zvýšit své globální podíly. Od 80. let, zejména pod vlivem neoliberálních politik, byly na západních trzích uvolňovány regulace a daňové politiky, což usnadnilo firmám přesunout výrobu do levnějších zemí bez větších překážek.

Mnoho pracovníků ve vyspělých zemích, zejména v průmyslových sektorech, přišlo o práci, protože výrobní firmy přesunuly své operace do jiných zemí. To vedlo k vysoké nezaměstnanosti, zejména v regionech, které byly historicky závislé na těžkém průmyslu a výrobě. Přesun výroby vedl k přechodu od manuálních pracovních míst k práci ve službách, technologických sektorech a administrativě. To znamená, že pracovní síla, která byla zvyklá na průmyslové a manuální práce, musela přecházet na kvalifikovanější pracovní pozice, což však vyžaduje vyšší úroveň vzdělání a dovedností, které nebyly pro všechny dostupné.

Kromě ztráty pracovních míst vedla globalizace také k rostoucí nerovnosti v západních zemích, protože ekonomické výhody přecházely k těm, kteří měli přístup k vyšším vzděláním a novým technologiím, zatímco ti, kteří pracovali v tradičních odvětvích, byli postiženi. To vedlo k rostoucí frustraci, politické polarizaci a ztrátě důvěry v ekonomické a politické instituce. Ve chvíli, kdy byly tyto změny prováděny, mnozí viděli přínosy pro firmy, které mohly snížit náklady a zvýšit ziskovost. Ale dlouhodobé sociální a ekonomické náklady na pracovní místa, která zmizela, byly často přehlíženy nebo byly minimalizovány. Když přišla krize nebo negativní důsledky, odpovědnost se neukázala jasně, protože rozhodnutí byla rozptýlena mezi mnoha aktéry firmy, vlády, mezinárodní organizace, ekonomové.

Nikdo konkrétně neodpověděl za to, že přesun výroby způsobil těžkosti pro statisíce, pokud ne miliony lidí. V konečném důsledku se tato situace stala příkladem, jak globalizace a politické rozhodnutí mohou mít dlouhodobé negativní dopady, přičemž odpovědnost je rozptýlena. Tento trend pokračoval i v dalších obdobích a vedl k dalším krizi, například v roce 2008, kdy problémy finančního systému v USA měly globální dopady. Důsledky tohoto přesunu výroby byly jasné pro mnoho lidí na nižších socioekonomických úrovních, kteří přišli o práci a byli zasaženi krizí, ale pro politické a podnikatelské elity bylo snadné se vyhnout přímé zodpovědnosti. Takto systém přispívá k tomu, že se krize opakují, ale viníci jsou těžko odhalitelní a následky jsou často odstraněny pouze na povrchu, bez skutečné nápravy systému.