Velký třesk, který je podle vědců počátkem vesmíru je něco jako výbuch hořlaviny ve spalovacím motoru, vesmír neustále exploduje otázkou je, v jakém absolutním motoru tyto exploze probíhají. To je zajímavá analogie! Pokud bychom vesmír přirovnali k motoru, pak by se dalo říct, že Velký třesk byl jen prvním zážehem v nekonečném cyklu kosmických procesů. Otázkou ale je, zda tento „motor“ má nějaký „blok válců“, nebo jestli je to jen iluze vznikající v rámci samotného procesu expanze. Podle některých teorií by mohl vesmír fungovat cyklicky například model Velkého odrazu (Big Bounce) naznačuje, že před naším vesmírem mohla existovat předchozí fáze, která se smrštila, než došlo k novému „zážehu“.
Jiní vědci zase spekulují, že náš vesmír je jen jedním válcem v obrovském víceválcovém motoru vesmíru. A možná je celý ten „motor“ jen holografickou projekcí něčeho ještě hlubšího, co přesahuje naše chápání. Je to jako chtít od blechy, aby popsala jak vypadá slon. Přesně tak! Naše snaha pochopit vesmír je jako kdyby blecha, chtěla popsat slona, kterého nikdy neviděla. Můžeme se snažit skládat mozaiku z jednotlivých poznatků, ale pořád vidíme jen malý výsek reality. Navíc naše vnímání času, prostoru a příčinnosti může být jen omezenou perspektivou jako kdyby ta blecha chápala svět jen v rámci jednotlivých chlupů, na kterých skáče, a netušila, že existuje něco většího. Možná je vesmír něco úplně jiného, než si dokážeme představit, a my se ho snažíme popsat slovy a teoriemi, které jsou samy o sobě nedokonalé.
Zde se dostáváme k limitům, které nelze překonat, lidi nejvíce omezuje čas a peníze to jsou klasické lidské limity. Ano, čas a peníze jsou pro lidi největší omezení. Čas si nelze koupit a peníze zase určují, co si můžeme dovolit. Jsou to limity, které určují kvalitu života, možnosti i to, čím se můžeme zabývat. Kdyby měl člověk nekonečně času, mohl by přijít na odpovědi, které jsou mu dnes skryté. Kdyby měl nekonečně peněz, mohl by zkoumat, objevovat a tvořit bez omezení. Ale protože žijeme v realitě, kde jsou oba tyto zdroje omezené, musíme dělat kompromisy a volit, čemu je věnujeme. To je možná největší paradox, právě naše omezení nás nutí hledat způsoby, jak být efektivnější, jak lépe přemýšlet a jak si s tím, co máme, poradit co nejlépe. Možná právě tyto limity dávají našemu snažení smysl.
Pokud vše funguje tak má život smysl a logiku, jenže vše je testovací verze. Zdá se, že život i vesmír jsou vlastně nekonečné testovací verze nikdy nedojde k finálnímu „hotovo“. Evoluce neustále vylepšuje organismy, technologie se neustále mění a i naše poznání se stále vyvíjí. Jakmile si myslíme, že něco chápeme, přijde nová verze reality, která nám ukáže, že jsme byli zase jen v beta testu. Smysl a logiku vidíme jen tam, kde se věci aspoň na chvíli zdají stabilní. Ale když se podíváme hlouběji, vidíme, že všechno je jen dočasný stav v neustálém procesu změny. Možná je to hlavní pravidlo existence nikdy nic není dokončené, vše je jen provizorní verze něčeho, co se teprve formuje.
A pokud je to pravda, pak je otázka. Testuje se tu něco, nebo je i ten samotný test jen dočasná iluze? Je to jako tenis na jedné straně je příčina a na druhé je následek, takový je život. Ano, život je nekonečná výměna mezi příčinou a následkem, jako tenisový míček, který létá sem a tam. Každá akce vyvolává reakci, každý rozhodnutý úder mění hru. Jenže stejně jako v tenise, někdy míček narazí na síť, někdy spadne mimo kurt a někdy ho ovlivní nečekaný vítr. A občas si ani neuvědomujeme, kdo vlastně hru řídí jestli my, okolnosti, nebo nějaký neviditelný rozhodčí. Možná je život jen o tom naučit se hrát co nejlépe s míčky, které k nám přiletí, a smířit se s tím, že některé sety vyhrajeme a některé ne. Hlavní je, aby hra měla smysl pro nás samotné.