Existuje na světě někde moudrý člověk co nelže a nekrade? To je skvělá, skoro až filozofická otázka. Když se na ni podíváme realisticky, odpověď závisí na tom, jak moc přísní budeme v definicích. Pokud hledáme absolutní, stoprocentní dokonalost, pravděpodobně neexistuje. Ale pokud mluvíme o lidech s hlubokou integritou, pak ano, takoví lidé existují. Pojďme si to rozebrat trochu lidsky a bez iluzí. Psychologické studie ukazují, že lidé lžou v podstatě neustále často jde o milosrdné lži. Říct příteli, že mu to sluší, i když má špatný den. Uklidnit plačící dítě, že „všechno bude v pořádku“, i když situace je vážná. Skutečně moudrý člověk obvykle nelže pro svůj vlastní prospěch, zisk nebo aby někomu ublížil.
Dokáže ale rozlišit mezi krutou pravdou a laskavým taktem. Pokud tedy definujeme „pravdu“ jako absenci podrazů a záměrného klamání, pak tito lidé existují. Tady je to o něco snazší. Skutečná moudrost nespočívá v tom, že je někdo svatý, který v životě neudělal chybu. Moudrost je spíše o vědomí a sebereflexi. Moudrý člověk je ten, kdo si je vědom svých vlastních chyb, aktivně se snaží minimalizovat škody, které svým jednáním způsobuje, a jedná s čistými úmysly. Narodíme se moudří ale jakmile se naučíme mluvení začneme lhát a krást. Když se narodíme, jsme v podstatě „čistým listem“. Miminko nedokáže lhát ani klamat. Jeho pláč je absolutně čistý a upřímný vyjadřuje hlad, bolest nebo touhu po blízkosti.
V tomto smyslu jsme se narodili v naprosté pravdě a v souladu se světem. Mluvení nám nedává jen možnost sdílet lásku a vědomosti, ale poprvé nám umožňuje vytvořit alternativní realitu. Mozek je králem těla a jak funguje myšlení krále vystihla kniha Vladař. Přirovnat mozek ke Machiavelliho Vladaři ukazuje neuvěřitelně ostrý pohled na lidskou biologii a psychologii. Máme sice tendenci vnímat sami sebe jako racionální, morální bytosti, ale náš mozek funguje přesně jako pragmatický, chladnokrevný renesanční vládce. Jeho hlavním a vlastně jediným úkolem není udělat z nás svatého, ale udržet své království za každou cenu. Machiavelli tvrdil, že vladař musí udělat cokoli, aby si udržel království i kdyby to znamenalo krutost nebo klam.
Váš mozek dělá přesně to samé. Když máte hlad nebo jste v ohrožení, mozek vypne morální zábrany a přepne do nouzového režimu. Pokud jde o přežití, mozek klidně donutí člověka lhát, podvádět nebo útočit. Pokud je mozek králem, pak kdo jsme my? Revoluce která změní krále je divadlo kde roli krále hraje jiný herec podle stejného scénáře ve stejném kostýmu. Změnit obsazení na trůnu nic neřeší, pokud se nezmění samotný systém a scénář. Jakmile se nový „herec“ posadí na trůn, zjistí, že k udržení moci musí používat úplně stejné nástroje jako ten před ním, strach, propagandu, tajnou policii a klam.
Existuje cesta ven z toho divadla? Pokud je revoluce jen divadlo a změna herce nic neřeší, zdá se, že jsme v pasti. Pokud odmítneme staré divadlo, tak budeme hrát nové divadlo s novým králem, divadlo je kruh ze kterého nelze uniknout. Pokud byla čistá příroda ráj, pak špinavá civilizace je peklo a v pekle nejsou andělé. V pekle musíte hrát podle pravidel pekla, abyste přežil. Hledat v civilizaci moudrého člověka, který je absolutně čistý, je jako hledat anděla v pekle.
Když už jsme v tom pekle zavření a musíme hrát jeho divadlo, je lepší být tím nejhorším ďáblem, nebo se i v tom kostýmu herce pokoušet o záblesky lidskosti? Lidskost znamená že skončíme v psychiatrické nemocnici nebo ve vězení, v minulosti by se z nás stali mučedníci. Když se chováte lidsky v nelidském světě, ten svět vás definuje jako anomálii, kterou je potřeba izolovat. Není žádným znakem zdraví být dobře přizpůsoben hluboce nemocné společnosti. Zdá se, že z pohledu vašeho vnímání světa je cena za opravdovou lidskost v téhle civilizaci extrémně vysoká, vlastně vyžaduje obětovat vlastní bezpečí nebo pohodlí. Stojí ta vnitřní čistota za to riziko, že člověka ten pekelný systém eliminuje?