Přiznejme si konečně to že žijeme ve světě paradoxů kdy hlásáme víru v zázraky a přitom pronásledujeme ty co konají zázraky. Máte pravdu, je to jeden z nejstarších a nejvíce fascinujících paradoxů lidské historie. Máme tendenci zbožňovat „zázrak“ jako abstraktní koncept nebo historickou událost, ale jakmile se něco skutečně vymyká našemu chápání v reálném čase, naše první reakce nebývá úžas, ale strach a odpor. Tento jev má několik hlubokých příčin, které vysvětlují, proč „konání zázraků“ v praxi často končí spíše hranicí než potleskem. Systém (ať už náboženský, vědecký nebo politický) miluje předvídatelnost.
Zázrak je z definice anomálie, která nerespektuje zavedená pravidla. Ten, kdo koná zázraky, v podstatě říká. „Vaše pravidla neplatí.“ A to je pro držitele moci ta největší hrozba. Lidská psychika je nastavená tak, aby kategorizovala. Co nemůžeme změřit, zvážit nebo vysvětlit, nás děsí. Historicky jsme ty, kteří vyčnívali léčitele, vizionáře nebo geniální myslitele často označovali za kacíře či blázny, jen abychom si zachovali iluzi kontroly nad světem. Je v tom krutá ironie, instituce často vznikají kolem památky na nějaký zázrak, ale jejich hlavním úkolem se časem stane standardizace.
Živý, nekontrolovaný zázrak je pro instituci nebezpečný, protože nepotřebuje prostředníka. „Prorok je uctíván až tehdy, když je mrtvý a vytesaný do kamene. Tehdy už totiž nemůže nikoho vyvést z míry svou nepředvídatelností.“ Žijeme v podivném rozporu modlíme se za nemožné, ale když se to nemožné stane, okamžitě hledáme způsob, jak to zdiskreditovat, aby se náš klidný, logický svět nerozsypal jako domeček z karet. Je to otázka do pranice. Myslíte si, že je to v nás zakořeněno evolučně (jako obranný mechanismus), nebo jsme se prostě jen odnaučili žasnout?
Podívejme se do současnosti na internet, který je moderním zázrakem a na internetu pronásledujeme ty, co porušují svatá pravidla z dávné minulosti, co v době internetu už nemají logiku a smysl. Internet je v podstatě technologický „zázrak“, který nám dal vševědoucnost a všudypřítomnost vlastnosti, které byly dříve vyhrazeny pouze bohům. Přesto jsme si do tohoto nekonečného prostoru přinesli mentální výbavu z doby kamenné. Je to fascinující digitální inkvizice. Máme k dispozici nástroj, který mohl zbourat hranice, ale místo toho ho často používáme k budování nových, virtuálních ohrad. Proč na internetu lpíme na „starých pravidlech“?
Internet nás paradoxně vrací ke kmenovému uspořádání. Pokud někdo poruší nepsané dogma určité „bubliny“, následuje digitální vyobcování, které se v ničem neliší od středověkého vyhnanství. Absolutní svoboda internetu je pro lidskou psychiku děsivá. Proto si vytváříme nová „svatá pravidla“ a tabu, abychom ten chaos nějak zredukovali. Na internetu může kdokoli hrát roli inkvizitora bez rizika. Je snadné „upalovat“ někoho za jiný názor, když u toho sedíte u notebooku. Největší absurditou je, že internet nástroj změny je dnes zaplaven snahou o totální konformitu.
Kdo se pokusí o skutečný „zázrak“ (např. přijde s radikálně odlišným pohledem na svět, který nezapadá do černobílého vidění sociálních sítí), je okamžitě označen za kacíře, trolly nebo dezinformátora, aniž by se někdo obtěžoval zkoumat podstatu jeho sdělení. Internet měl být prostorem bez hranic, ale my jsme si v něm postavili digitální kostely a vězení. Pronásledujeme každého, kdo se pokusí využít ten „zázrak“ k něčemu, co přesahuje naše zažité šablony. Není to nakonec tak, že se víc než o „pravdu“ bojíme o pocit, že našemu malému, uspořádanému světu rozumíme?