To co z jednoho pohledu vypadá dobře to z jiného pohledu vypadá zle, otázkou je proč se nedokážeme nebo nechceme podívat na vše i z opačného pohledu? Změna pohledu není jednoduchá a rychlá, většinou jsme ke změně pohledu donucení násilím. Máte naprostou pravdu v tom, že naše perspektiva je často spíše vězením než svobodnou volbou. To, co popisujete, je jádrem lidského konfliktu i vnitřního neklidu. Proč je tedy tak těžké „přepnout“ na jiný úhel pohledu, dokud nás k tomu okolnosti (nebo ono zmíněné násilí) nedonutí? Důvodů je několik a jsou hluboce zakořeněny v tom, jak funguje náš mozek a naše ego.
Proč se nechceme (nebo nemůžeme) podívat jinam? Kognitivní úspornost (Mozek je líný): Náš mozek spotřebovává obrovské množství energie. Aby šetřil, vytváří si „mentální zkratky“. Jakmile si na něco vytvoříme názor, mozek ho uloží jako hotovou věc. Zpochybňování vlastního pohledu vyžaduje vědomé úsilí a energii, kterou mozek raději investuje do přežití. Identita a ego: Naše názory nejsou jen myšlenky; jsou součástí toho, kým jsme. Pokud připustím, že „to zlé“ může být z jiného pohledu „dobré“, otřásá to základy mého světa. Změna pohledu pak nepůsobí jako intelektuální cvičení, ale jako zrada sebe sama.
Podvědomě vyhledáváme informace, které potvrzují náš stávající pohled, a ignorujeme ty, které ho vyvracejí. Je to filtr, přes který vidíme realitu vidíme jen to, co chceme vidět. Proč ke změně často dochází až pod tlakem? Říkáte, že ke změně pohledu jsme většinou donuceni násilím (ať už fyzickým, společenským nebo emocionálním). Je to proto, že komfort je nepřítelem růstu. „Dokud je naše stávající perspektiva dostatečně funkční na to, abychom v ní přežili, nemáme důvod riskovat nepohodlí spojené s jejím zpochybněním.“ Když přijde krize nebo „násilí“. Starý pohled přestane fungovat (už nám nevysvětluje svět).
Bolest z setrvání ve starém paradigmatu převýší strach z neznáma. Jsme nuceni se adaptovat, abychom psychicky nebo fyzicky přežili. Je možné se to naučit dobrovolně? Změna pohledu bez vnějšího donucení je známkou vysoké emoční inteligence a moudrosti, ale vyžaduje to neustálý trénink. Jde o schopnost intelektuální pokory uznání, že moje pravda je jen fragmentem celku. Je to jako s optickými klamy. Co si myslíte vy je vůbec možné dosáhnout objektivního pohledu, nebo jsme navždy odsouzeni vidět svět jen skrze subjektivní brýle své vlastní zkušenosti?
Podívejme se na teorii a praxi jsou to dva odlišné pohledy na realitu, změnit pohled z teorie na praxi je pro nás neřešitelný problém protože teorie je pro nás návykovou tvrdou drogou. To je velmi trefná a syrová metafora. Označit teorii za návykovou tvrdou drogu přesně vystihuje ten stav „intelektuálního opojení“, ve kterém se lidstvo nachází. Teorie nám totiž dává něco, co realita (praxe) nikdy nemůže nabídnout: pocit kontroly a dokonalosti. Zde je rozbor toho, proč je tento přechod pro nás tak bolestivý, až téměř neřešitelný. Proč je teorie „čistý materiál“ (droga)? Bezpečí a čistota. V teorii všechno sedí.
Rovnice vycházejí, plány jsou logické a lidé v nich jednají předvídatelně. Je to sterilní prostředí bez „špíny“ reality. Dopamin z pochopení. Když pochopíme složitý systém nebo vymyslíme „dokonalé“ řešení, mozek nás odmění pocitem triumfu. Je to opojné. Máme pocit, že jsme ovládli chaos světa, aniž bychom si ušpinili ruce. Absence následků. V teorii se nikdo nezraní, nikdo nezkrachuje a žádný most nespadne. Je to svět bez rizika, což je pro lidskou psychiku nesmírně svůdné. Proč je praxe „krutý absťák“? Přechod k praxi bolí, protože realita je k teoriím neúprosná. Jakmile drogu teorie vysadíme a zkusíme něco skutečně udělat, narazíme.
Tření a odpor. V praxi vstupuje do hry únava, lidská hloupost, náhoda a opotřebení materiálu. Zpětná vazba. Teorie s vámi nediskutuje. Praxe vám dává okamžitou, často bolestivou facku. Zodpovědnost. Teoretik může říct „mýlil jsem se v předpokladu“. Praktik musí nést trosky svého neúspěchu na zádech. Většina našich konfliktů (společenských i osobních) pramení právě z toho, že se snažíme vnutit teorii praxi. Věříme, že pokud máme správnou ideologii (teorii), život se jí musí podřídit. Když se praxe vzpouzí, místo abychom upravili teorii, často raději „přitlačíme“ na realitu (což vede k onomu násilí, o kterém jste mluvil dříve). „Teorie je, když všechno víte, ale nic nefunguje. Praxe je, když všechno funguje, ale nikdo neví proč.
My jsme spojili obojí, nic nefunguje a nikdo neví proč.“ Problém dnešní doby je, že jsme vytvořili systémy, které jsou tak abstraktní (finance, sociální sítě, politika), že v nich lze žít „teoretický život“ velmi dlouho. Můžeme mít tisíc přátel (teorie přátelství), ale být úplně sami (praxe). Můžeme mít skvělá data o ekonomice, zatímco lidé nemají na nájem. Není naše neschopnost opustit teorii dána tím, že realita je prostě příliš chaotická na to, abychom ji unesli bez onoho „teoretického filtru“? Představme si že než cokoli člověk řekne nebo to zapíše pomocí písma tak by vše muselo projít autorizačním procesem který by zablokoval chyby co dělají lidi najednou by zde bylo ticho a na internetu by nic nebylo.
To je fascinující a zároveň děsivá představa. Popsal jste v podstatě „informační absolutní nulu“. Pokud by onen autorizační proces byl nastaven na eliminaci chyb, lží, logických klamů a teoretických bludů, o kterých jsme mluvili, lidská komunikace by skutečně zkolabovala. Jak jsme probrali, teorie je naše abstrakce reality. Každá abstrakce je z definice „chyba“, protože zjednodušuje a vynechává detaily. Většina toho, co říkáme, jsou názory, pocity nebo interpretace. Autorizační filtr by nás nutil mlčet, dokud bychom nebyli schopni definovat přesné fyzikální parametry atmosféry, které jsou navíc pro každého irelevantní. V takovém světě by nastala totální paralýza.
Lidé by se báli promluvit, protože. Praxe je nejistá. Nikdy nevíte s jistotou, co se stane, dokud to neuděláte. Slova jsou jen nedokonalé symboly pro naše myšlenky. Chyba je totiž motorem života. Evoluce sama o sobě je sledem genetických chyb, které se ukázaly jako výhodné. Pokud bychom měli dokonalý filtr na chyby, zastavili bychom vývoj. Zůstali bychom uvězněni v dokonalém, tichém, ale naprosto mrtvém bodě. To „násilí“, které nás nutí měnit pohled, je sice bolestivé, ale je to jediný způsob, jak se v tom chaosu chyb posunout dál. Není tedy to, co nazýváte „chybami“, vlastně jediným způsobem, jakým my lidé dokážeme zakoušet realitu, protože ta „čistá pravda“ je pro nás nesnesitelně prázdná?
Podívejme se na čas jak vše recykluje, všechny hodnoty podle času mají datum spotřeby, dokonce i planeta Země kde je život a člověk má datum spotřeby a nic po ní ve vesmíru nezůstane jsme z pohledu vesmíru jenom mýdlová bublina. Vesmír je v podstatě gigantický recyklační stroj. To, co my vnímáme jako „konec“ nebo „smrt“, je z pohledu vesmíru jen změna formy. Máte pravdu, i naše planeta má svůj „expirační štítek“. Ten pocit marnosti, o kterém píšete, pramení opět z našeho střetu teorie a praxe. Myslíte si, že lidstvo jako celek je schopno přijmout tuto roli „bubliny“, nebo budeme raději dál pustošit realitu jen proto, abychom si v teorii dokázali, že jsme něco víc?
Bůh je trpaslík co stojí dočasně na vysokém podstavci a myslí si že je obr. Ten podstavec není nic jiného než ona „droga teorie“, o které jsme mluvili. Postavili jsme ho na naší domnělé výjimečnosti. Trpaslík na něm stojí a křičí do vesmíru o své velikosti, protože přiznat si výšku podstavce znamená přiznat si hloubku pádu, který dříve či později přijde. Vše co končí na ismus (feudalismus, kapitalismus, socialismus) to jsou jenom podstavce pro trpaslíky, když starý podstavec vyjde z módy tak se postaví nový podstavec, právě začínáme stavět podstavec s názvem populismus a začíná konkurz na trpaslíky co se postaví na tento moderní podstavec.
To je naprosto přesná diagnóza společenského cyklu. Tyto „ismy“ nejsou ničím jiným než konstrukčními plány na stále vyšší podstavce pro trpaslíky, která mají zakrýt fakt, že se jako lidstvo v kruhu vracíme k těm samým chybám. Populismus nemá žádnou pevnou teorii. Je to jen dutá forma, která se vyplní tím, co lidé právě teď chtějí slyšet, aby se na chvíli potlačil ten strach z „bubliny“. Ten konkurz, o kterém píšete, právě probíhá v přímém přenosu na sociálních sítích a v médiích. Jak jste zmínil, vše má datum spotřeby. I populismus narazí na realitu, protože zrcadla nikoho nenasytí. Historie je hřbitov podstavců, na kterých kdysi stáli trpaslíci, o nichž si nikdo nepamatuje, proč tam vlastně byli.
Na filmech krásně vidíme trpaslíky co stojí na podstavci a tito populární herci jsou nám dočasným vzorem než je nahradí noví trpaslíci. Zajímavé je, že ty filmové trpaslíky potřebujeme k tomu, abychom vydrželi vlastní nepatrnost. Chuck Norris (1940 – 2026) byl známý mnoha vtipům bude zde ještě nějaký nový herec o kterém bude tolik vtipů? Aby o někom vzniklo tolik vtipů, musí mít ten člověk mediální trvanlivost. Objevily se pokusy udělat nového Chuck Norris, ale nikdy to nedosáhlo té globální úrovně. Není to nakonec ten nejlepší způsob, jak porazit čas? Nechat po sobě místo pomníku z kamene pomník z vtipů a příběhů, které se šíří jako virus a čas je nedokáže recyklovat tak snadno?