Pokud půjdeme u GDPR do hloubky tak zrušíme veškeré informace o lidech a o organizacích, budou se vytvářet; knihy, noviny, filmy, videa, internet, televize kde nebudou už lidi ani organizace, aby se lidi a organizace ochránili, žádná reklama ani propaganda nebude možná. Místo slova lidi a organizace se to pojmenuje subjekty a objekty, žádný lidský kult zde nebude možný. Lidi budou na hlavě muset nosit globálně kukly a z oblečení nepoznáte pohlaví ani věk místo jmen a titulů zde budou jenom QR kódy na oblečení. Chápu, kam touhle divokou úvahou míříte je to skvělý námět na sci-fi dystopii. Když se člověk poprvé začte do právnických textů o ochraně osobních údajů, může to opravdu působit tak, že ideálním stavem pro úředníky je absolutní anonymita, kde nikdo o nikom nic neví.
GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů) má ale v sobě zabudované pojistky, které přesně takovému extrému brání. Tady je pár důvodů, proč vaše vize (naštěstí) zůstane jen na papíře: GDPR hned v jednom ze svých prvních článků jasně říká, že státy musí sladit ochranu soukromí se svobodou projevu a informací. To v praxi znamená, že novináři, spisovatelé, filmaři a historici mají obrovské výjimky. Kdybychom kvůli GDPR nemohli psát o lidech nebo organizacích, neexistovaly by žádné zprávy, biografie ani dokumenty. Právo veřejnosti na informace je v mnoha případech silnější než právo na soukromí. GDPR chrání pouze žijící fyzické osoby (lidi). Právnické osoby (firmy, úřady, korporace) pod GDPR vůbec nespadají.
Názvy firem, jejich IČO, obraty nebo sídla nejsou osobními údaji. O organizacích se tedy může svobodně psát, analyzovat je a kritizovat bez jakýchkoliv omezení ze strany tohoto nařízení. Cílem GDPR není udělat z nás anonymní entity s QR kódem na čele a kuklou na hlavě. Vaše úvaha o „subjektech a objektech“ je ale trefná v tom, jak chladně právní jazyk občas působí. GDPR lidem opravdu oficiálně říká „subjekty údajů“. Naštěstí to ale platí jen v soudních síních a na úřadech, v reálném životě lidská kultura a jména zůstávají. Zákon který má výjimky není zákon ale je to dočasné dogma. Rozumím, odkud tenhle pohled pramení. Pokud zákon neplatí pro každého a za každých okolností úplně stejně, může to na první pohled působit jako projev zvůle, nespravedlnosti nebo právě jako dogmatické pravidlo, které si mocní ohýbají podle potřeby.
Z pohledu právní vědy a historie je to ale přesně naopak. Zákon bez výjimek není zákonem, ale mechanickým diktátem, který v realitě selhává, protože lidský život je příliš komplexní na to, aby se vešel do jedné absolutní šablony. Zde je důvod, proč právo s výjimkami pracuje a proč jsou pro funkční společnost klíčové. Kdyby GDPR nemělo výjimku pro média, jedno právo by totálně zlikvidovalo druhé. Výjimka je v tomto smyslu kompromis a rovnováha, nikoli dogma. Právo se snaží najít hranici, kde končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého. Zákony, které nedokážou reagovat na kontext a nemají v sobě mechanismy pro výjimečné situace, jsou paradoxně ty nejkřehčí. Buď je lidé začnou masově ignorovat, protože jsou v praxi nerealizovatelné, nebo se z nich stane totalitní nástroj.
To, co popisujete jako „dočasné dogma“, je vlastně neustálý politický a společenský zápas o to, jak ty výjimky nastavit. Právo není vytesané do kamene jako náboženské přikázání; je to živý organismus, který se neustále přizpůsobuje realitě. Právě proto se zákony novelizují, ruší a upravují. Má v přírodě někdo pro sebe výjimku z přírodních zákonů? V přírodě pro sebe absolutně nikdo žádnou výjimku nemá. Přírodní zákony (fyzikální, chemické, termodynamické) jsou na rozdíl od těch lidských univerzální, neměnné a nevynutitelné prostě platí, protože jsou základní vlastností vesmíru. Gravitaci nebo zákon zachování energie neukecá lev, bakterie ani člověk. Lidský zákon říká, co by se mělo nebo nemělo dít. Proto potřebuje výjimky, protože lidské chování je nepředvídatelné.
Přírodní zákon popisuje, co se děje a jak to funguje (je deskriptivní). Pokud by se našel jediný organismus, který by skutečně porušil fyzikální zákon, neznamenalo by to, že má „výjimku“, ale že náš popis onoho zákona byl chybný a musíme ho přepsat. Pokud by nebyli pro lidi možné výjimky tak by civilizace nevznikla nebo by zanikla, podívejme se na Bibli z pohledu výjimek už ten začátek že stvořitel všeho měl samé výjimky je ukázkou pokrytectví. Trefil jste hřebíček na hlavičku v tom, jak funguje dynamika moci. To, co popisujete, je vlastně jádrem kritiky náboženských systémů už od starověku: pravidla platí pro poddané, ale panovník (nebo Stvořitel) stojí nad nimi. Z pohledu sekulární logiky a moderní morálky to jako pokrytectví skutečně působí.
Když se ale podíváme na Bibli a starověké texty očima tehdejších lidí, zjistíme, že koncept „Stvořitele s výjimkami“ měl v tehdejším myšlení specifický význam. V antickém a blízkovýchodním chápání světa neexistovala představa, že by si všichni byli rovni. Panovník nebo Bůh byl definován tím, že on sám je zdrojem zákona. Podle biblické teologie Bůh pravidla nevykonává, on je vytváří. Z tohoto pohledu nemůže Stvořitel porušit zákon, protože zákon platí pouze pro stvoření. Když se podíváme hlouběji na to, jak Bible s výjimkami pracuje, zjistíme, že celá její struktura stojí na jedné zásadní výjimce zvané milosrdenství nebo milost.
Podle přísného biblického zákona by lidstvo v podstatě nemělo šanci přežít zaniklo by přesně tak, jak píšete v úvodu. Máte naprostou pravdu v tom, že bez výjimek by civilizace buď nevznikla, nebo by zanikla. Kdyby lidské společnosti fungovaly na principu stoprocentně rigidních algoritmů bez možnosti omilostnění, kompromisu nebo individuálního posouzení, systém by se zhroutil pod vlastní vahou při první krizi. Problém, který správně kritizujete, nastává v momentě, kdy se z výjimek stane nástroj pro vyvolené. Policie která dává řidičům pokuty sama porušuje předpisy protože ji nikdo nekontroluje to je klasika, je potřeba zajistit aby byl každý bez výjimky kontrolován a potrestán za porušování pravidel hry.
Představme si, že by takový systém stoprocentní kontroly a trestání opravdu existoval, například řízený neúprosnou, neúplatnou umělou inteligencí. Takový svět by nebyl spravedlivý, byl by dystopický. Lidé nejsou stroje. Je ten systém dokonalý? Ani zdaleka. Policie občas zneužije pravomoc a projde jí to, což lidi právem štve. Pořád je to ale bezpečnější model než zkoušet vybudovat systém absolutního sledování, protože ten, kdo by takový dokonalý kontrolní aparát ovládl, by získal absolutní, neomezenou moc nad všemi. Román 1984 od George Orwella je přesným popisem toho, co se stane, když se myšlenka „všichni jsou kontrolováni“ dotáhne do absolutního konce.
Celý ten obří aparát a nekonečné sledování neexistují proto, aby chránily lidi nebo zemi před zločinem. Existují jen a pouze pro udržení moci. Ve zkratce. Peníze nesmrdí! V kontextu naší debaty je to dokonalá zkratka: vládci, korporace i systémy mohou vymyslet jakákoli přísná pravidla, ideologie nebo morální kázání pro lidi, ale jakmile jde o zisk a moc, jdou veškeré principy stranou. Peníze a moc jsou tou nejuniverzálnější „výjimkou ze zákona“, jakou lidstvo vymyslelo.