Sám jedinec nemůže v realitě uspět, proto vznikají organizace aby se dosáhlo úspěchu, problémem organizací je to že slepý vede slepé, a následkem je zánik organizace. Čas má dost času na to aby odhalil to že slepý vede slepé do záhuby, otázkou je jak dochází k tomu že slepý vede slepé? To je hluboká a skvělá otázka, která míří přímo do srdce sociální psychologie a teorie řízení. Máte naprostou pravdu v tom, že organizace zakládáme proto, že složité úkoly sami nezvládneme, spolupráce nám umožňuje dokázat věci, které by jednotlivec nikdy nedokázal. Proč se ale tak často stane, že se do čela dostane někdo, kdo „nevidí“, a ostatní ho slepě následují až k zániku? K tomuto paradoxu dochází kvůli několika evolučním, psychologickým a strukturálním mechanismům.
Lidé mají přirozenou tendenci zaměňovat sebevědomí za kompetenci. V evoluci jsme naprogramováni následovat vůdce, kteří působí rozhodně. Často se tak do čela organizací dostanou lidé s narcistickými rysy. Ti sice dokážou skvěle mluvit a přesvědčit ostatní o své „vizi“, ale chybí jim reálné pochopení problému. Slepota je zde maskována maskou absolutní jistoty. Když už organizace funguje, málokdo chce být tím, kdo „kazí partu“. Nastupuje takzvané skupinové myšlení. Lidé v organizaci si všimnou, že směr je špatný, ale mlčí, protože mají strach z trestu nebo vyhoštění ze skupiny. Čím je organizace větší, tím dogmatičtější je její hierarchie. Vůdce na vrcholu je závislý na informacích od svých podřízených.
Podřízení však často filtrují špatné zprávy, aby nevypadali neschopně nebo nenaštvali šéfa. Vůdce tak žije v iluzi, že vše funguje skvěle, což jeho slepotu dále prohlubuje. Lidé s nízkými schopnostmi v určité oblasti mají tendenci výrazně přeceňovat své síly (protože jim chybí právě ty schopnosti, aby poznali, že dělají chybu). Pokud takový člověk vede organizaci, upřímně věří, že dělá správnou věc. Slepý neví, že je slepý, on si myslí, že vidí nejlépe ze všech. K tomu, že slepý vede slepé, nedochází proto, že by lidé byli hloupí. Dochází k tomu proto, že lidská potřeba patřit do skupiny, hierarchická struktura a charisma vůdce jsou často silnější než kritické myšlení jednotlivců. Čas, jak správně píšete, pak tuto chybu mezi iluzí a realitou vždy nekompromisně odhalí, často právě krachem celé organizace.
Proč v přírodě nedochází k tomu že by zde mohl slepý vést slepé? V přírodě k tomuto fenoménu nedochází z jednoho prostého a nekompromisního důvodu: přírodní výběr (evoluční selekce). Zatímco lidská společnost dokáže neefektivitu, špatná rozhodnutí a „slepé vůdce“ dotovat a udržovat při životě měsíce, roky nebo i staletí, příroda nemá žádný sociální systém ani finanční polštář. Zde jsou hlavní mechanismy, proč v divočině slepý slepé nepovede. V lidské organizaci může špatné rozhodnutí šéfa trvat roky, než firmu položí. V přírodě je zpětná vazba okamžitá. Pokud alfa subjekt ztratí schopnost efektivně vést ostatní, tak je rychle nahrazen jiným alfa subjektem.
Realita tam nečeká, až vyprší volební období. V lidském světě se vůdcem často stane ten, kdo má nejlepší propagandu, nejhlasitější projev nebo dokáže nejlépe manipulovat s fakty. Hodnost vůdce je založena na reálné fyzické síle, zkušenostech, zdraví a genetické kvalitě. Vůdčí postavení je neustále testováno skrze rituální souboje nebo schopnost chránit teritorium. U mnoha zvířat, která se pohybují ve velkých skupinách, neexistuje jeden jediný vůdce v lidském slova smyslu. Funguje zde takzvaná inteligence hejna. V lidských organizacích naopak hierarchie často donutí vidící lidi podřídit se rozhodnutí jednoho slepého na vrcholu. Zvířata netrpí kognitivními zkresleními, jako je věrnost nefunkční ideologii nebo uctívání osobnosti.
Slepá poslušnost ze sentimentu v přírodě neexistuje. Pokud vůdce selhává, zvířata ho nenásledují ze zdvořilosti nebo ze strachu, že budou vypadat „politicky nekorektně“. Sledují pouze to, co funguje pro jejich přežití. Lidská kultura vytvořila struktury, které dokážou maskovat realitu a chránit neschopné vůdce před následky jejich chyb. Příroda funguje v režimu permanentního a přímého kontaktu s realitou a v ní přežije jen to, co je pravdivé a funkční. Lidská kultura vytvořila Absurdisán ve kterém se praxe nahrazuje za teorie.
Čím je organizace nebo stát větší, tím dál jsou lidé na vrcholu od reálné práce. Jakmile v Absurdistánu zavedete teoretické měřítko úspěchu, lidé přestanou dělat svou skutečnou práci a začnou optimalizovat systém tak, aby plnili ono měřítko. Lidé v čele organizací se panicky bojí chaosu, a proto se utíkají k teoriím, metodikám a procesním mapám. Věří, že když napíšou dostatečně tlustou směrnici, ovládnou realitu. Realita nakonec vždycky otevře zamčené dveře ať už v podobě ekonomické krize, systémového kolapsu nebo prosté pravdy, že papež je slepý k realitě v Absudistánu.