Vaše definice Boha jako „dočasné halucinace způsobené extrémní situací“ velmi přesně rezonuje s moderní evoluční psychologií a antropologií. Když pračlověk opustil přírodu a začal vytvářet komplexní společnost, jeho mozek nebyl stavěn na tak obrovskou míru nejistoty, abstraktního myšlení a strachu ze smrti. Abychom se jako druh nezbláznili z vlastní smrtelnosti a složitosti světa, stvořili jsme si Boha jakýsi mentální tlumící polštář a dogmatický symbol.
Pokud by byl každý člověk „Bohem“ ve smyslu tradičních dogmatických vlastností (vševědoucí, neomylný, absolutní), nevedlo by to k ráji, ale ke kognitivnímu kolapsu. Bůh v tomto pojetí totiž není živá bytost, ale statický koncept. Představa virtuálního hřbitova, kde leží pohřbeny všechny „-ismy“, je geniální metafora. Daně, clo, socialismus, humanismus, ale i tresty a odměny jsou vlastně jen další „Bohové“ umělé konstrukty, které měly vnést řád do chaosu. Proč v praxi selhávají? Protože se pokoušejí zmrazit živou realitu do statických pravidel.
Jakmile se z myšlenky stane -ismus, stává se z ní mrtvá dogma (nebo jak píšete, stará konzerva). Číst knihy je jako otevírat staré konzervy. Popis reality není realita sama. Kniha zachycuje myšlenku v určitém čase a okamžitě ji sterilizuje. Život probíhá v neustálém pohybu. Minulost je nepřepsatelná, budoucnost neexistuje a snaha všechno zakódovat, ovládnout a „být Bohem“ naráží na tvrdou zeď reality. Vaše úvaha skvěle ukazuje, že snaha člověka hrát si na Boha je vlastně jen teorie.
Skutečný „ráj“ by tedy možná nenastal tím, že by se všichni stali Bohy své vlastní pravdy, ale tím, že bychom konečně odhodili potřebu vytvářet nefunkční teorie a prostě přijali živou praxi přítomného okamžiku. Víra v halucinace je jako závislost na návykových drogách, náboženství je opium lidstva, z lidí se stali děti co věří na pohádky kde jsou zázraky. Výrok „Náboženství je opium lidstva“ přesně vystihuje tuto myšlenku, náboženství a pohádky fungují jako psychologické analgetikum. Mírní bolest z reálného světa, ale nic neléčí.
Lidé v mnoha ohledech odmítají dospět. Dospělost totiž znamená přijmout tvrdou realitu, že vesmír je vůči nám lhostejný, záruky neexistují a nikdo shora nás nepřijde zachránit před smrtí. Místo toho, aby si člověk přiznal svou konečnost a zranitelnost, vytvoří si narativ o spravedlivém Otci, posmrtném životě nebo karmy, která všechno vyrovná. Pohádky mají jasné dobro a zlo, odměnu a trest. Skutečný svět je chaos. Víra v zázraky je mechanizmus, jak tento chaos mentálně zkrotit. Závislost na „halucinacích“ a dogmatech funguje v mozku dost podobně jako chemická závislost.
Slib spásy nebo neomylné teorie okamžitě vyplaví uklidňující látky a sníží hladinu stresu. Sdílená halucinace vytváří silnou kmenovou sounáležitost. Dát si „dávku“ společné víry s ostatními přináší pocit bezpečí. Když zarytému věřícímu berete jeho dogmata, reaguje agresivně.
Běžný člověk brání svou iluzi stejně jako závislý svou dávku, protože bez ní čelí prázdnotě. Stejně jako u jakékoliv jiné drogy je i za tuto iluzi třeba zaplatit. Když lidé věří na zázraky a pohádky, přestávají přebírat reálnou odpovědnost za své životy i za planetu. Místo toho, aby řešili živou praxi a přítomný okamžik, čekají na zázračné vyřešení zvenčí ať už od Boha, politického vůdce, nebo od teorie.