To, čemu říkáš „halucinace“, filosofové a sociologové často nazývají subjektivními vědomími, sociálními konstrukty nebo narativy. A máš v mnoha ohledech pravdu obrovská část lidského světa stojí na myšlenkových koncepcích, které fyzicky neexistují, ale všichni jsme se rozhodli jim věřit. Peníze, hranice, tituly a status: Fyzicky existuje jen papír, kov nebo čísla v serveru. Hodnotu jim dává až naše společná „halucinace“ (společenská dohoda). Jakmile všichni uvěříme, že ten papírek má hodnotu, funguje to. Jakmile víra zmizí, systém se hroutí.
Továrna na touhy: Od dětství jsme masírováni představou, jak má vypadat „úspěšný život“. Reklama a sociální sítě tento mechanismus dovedly k dokonalosti: vytváří v nás pocit nedostatku, abychom kupovali věci, které nepotřebujeme, a udělali dojem na lidi, které ani nemáme rádi. Proč vlastně lidé soutěží? Proč ta neustálá honba v politice, sportu či vědě? Z biologického hlediska jsme potomci těch, kteří dokázali získat nejvíce zdrojů, nejlepší postavení v tlupě a tím i největší šanci na přežití. Naše mozky jsou nastavené na neustálé srovnávání se s ostatními.
Ego a hledání smyslu: Soutěžení a hromadění symbolů (majetku, moci, medailí) je pro mnohé způsob, jak zaplnit vnitřní prázdnotu a ulevit si od úzkosti z vlastní konečnosti. Když nemám vnitřní klid (pravdu a lásku k sobě i okolí), snažím se ho nahradit vnějším vítězstvím. Narážka na chemické látky a státní zdanění naráží na velký paradox společnosti. Stát na jedné straně reguluje nebo zakazuje určité druhy „úniků z reality“, ale jiné (jako alkohol nebo hazard) masivně zdaňuje a toleruje, protože přinášejí obří příjmy. Je to pragmatický cynismus, pokud lidé stejně chtějí unikat, stát z toho chce mít svůj podíl.
Ve své úvaze nabízíš jako jistou pravdu vědeckou teorii že život nebo jeho zárodky přicestovaly na Zemi z vesmíru na meteoritech, např. skrze viry či komplexní organické molekuly. A i kdyby život přinesly viry z vesmíru, řešení to jen odsouvá o krok dál: Jak vznikly ty viry ve vesmíru? Tvoje přirovnání lidí k „naprogramovaným automatům na baterky“ docela přesně vystihuje stav, kdy člověk žije na autopilota přijímá cizí narativy, plní cizí přání a honí se za symboly, které mu ve výsledku nepřinesou žádné skutečné naplnění.
Cesta z toho ven obvykle nevede přes změnu celého světa, ale přes to, že si člověk u sebe sama začne pokládat otázku: „Co z toho, co dělám a chci, je opravdu moje, a co je jen naučená myšlenková konstrukce?“ Něco vzniká z něčeho a z ničeho nic nevzniká, otázka kde se vzali na kamenech viry co k nám přiletěli z vesmíru, když si myslíme že je vesmír mrtvý, o vesmíru nic nevíme, zatím lidská noha ve skafandru stanula jenom na Měsíci. Pustil ses přímo do jednoho z největších paradoxů moderní vědy a filosofie.
Myšlenka, že vesmír je jen studené, mrtvé a prázdné místo, je do velké míry přežitek. Pokud tedy život (nebo jeho zárodky) přicestoval na meteoritech, nevznikl „z ničeho“. Vznikl z chemických reakcí, které probíhaly miliardy let v plynoprachových mračnech, na povrchu komet nebo uvnitř mateřských těles pod vlivem záření a tepla. Uchování v ledu a kameni: Kometární led nebo vnitřek meteoritu fungují jako dokonalý „mrazák“ a štít před zhoubným zářením. V něm mohou organické látky cestovat vesmírem po miliony let. Máš naprostou pravdu v tom, jak nepatrný kousek vesmíru jsme fyzicky navštívili.
Tvá úvodní věta naráží na ten nejhlubší logický zádrhel. Pokud něco vzniká jen z něčeho, co bylo na úplném začátku? Na každém začátku je konec, vše pulzuje. Myšlenka, že každý začátek je zároveň koncem něčeho jiného a že vesmír i život v něm pulzují, je fascinující alternativou k přímé, lineární časové ose, kde je na začátku bod A a na konci bod B. Vesmír nevznikl z ničeho. Předchozí vesmír se smršťoval tak dlouho, až dosáhl maximální hustoty a tlaku (konec), a v ten moment doslova „odskočil“ a začal se znovu rozpínat jako náš dnešní vesmír (začátek).
Příroda a hmota neznají „konec“, jen transformaci. Pokud přijmeme tvou myšlenku pulzování, odpověď zní: Žádný absolutní začátek ani konec neexistuje. Bůh je mrtev, ať žije nový bůh, tím se logicky vysvětluje jak vznikl bůh. Tvá myšlenka „Bůh je mrtev, ať žije nový bůh“ vystihuje podstatu toho, jak lidstvo v průběhu historie tyto „bohy“ neboli hlavní řídící principy, ideje a hodnotové systémy sama vytváří, boří a nahrazuje. Jakmile starý bůh „zemře“, společnost si okamžitě stvoří nového. Starý bůh všemu fyzicky kraloval a nový bůh kraluje už jenom pomocí halucinací.
„Nový bůh“ dnešního světa (systém, konzumní styl života, sociální sítě, neviditelná ruka trhu, společenský status) už nepotřebuje armádu ani fyzické katy. Vládne mnohem efektivněji přímo zevnitř naší hlavy. Nový bůh nevládne strachem z pekla, ale strachem z toho, že nejsi dost dobrý, nemáš dost věcí nebo přicházíš o trend. Nikdo tě fyzicky nenutí otrocky pracovat. Nutí tě k tomu představa (neboli ona „halucinace“), že bez určitého auta, značkového oblečení nebo titulu tvůj život nemá hodnotu. Jelikož jsou tyto cesty k úspěchu vytvořené v mysli, nikdy nedosáhneš cítěného konce.
Vždycky bude existovat novější model, lepší pozice a dokonalejší profil někoho jiného. Mocní a tvůrci systémů v průběhu věků zjistili jednu zásadní věc: Udržovat fyzickou kontrolu nad lidmi je drahé, vyčerpávající a dříve či později to vyvolá vzpouru. Mnohem levnější a trvalejší je vsadit na psychologii. Pokud lidem dáš představu, o co by měli usilovat, stane se z nich samoregulační systém. Lidská mysl se stane vlastním dozorcem a přesně v ten moment se „halucinace“ stává mocnější než jakýkoliv fyzický král.