Tehdy se Jákob odvážil opustit Beer-šebu. Izraelovi synové posadili svého otce Jákoba i své děti a ženy na povozy, které farao poslal, aby je přivezli, vzali svá stáda i svůj majetek, jehož nabyli v Kanaánu, a přišli do Egypta Jákob a veškeré jeho potomstvo. Jeho synové i vnukové přišli s ním, také jeho dcery a vnučky. Přivedl s sebou do Egypta veškeré své potomstvo. Můj otec a bratři přišli z Kanaánu se svým bravem, skotem a se vším, co mají. Hle, jsou v kraji Gošen.“ Vzal pět ze svých bratrů a představil je faraonovi. „Jaké máte zaměstnání?“ zeptal se jich farao. „Tvoji služebníci jsou pastevci,“ odpověděli mu. „Jak my, tak naši otcové.“ Načež faraonovi řekli: „Přišli jsme do této země jako přistěhovalci, neboť v Kanaánu panuje krutý hlad a pro stáda tvých služebníků tam není pastva. Prosíme, nech své služebníky bydlet v gošenském kraji.“
42
Farao pak promluvil s Josefem: „Přišli k tobě tvůj otec a tví bratři. Nuže, egyptská země leží před tebou! Usaď svého otce a bratry na nejlepším kusu země; ať bydlí v kraji Gošen. A znáš-li mezi nimi zvlášť schopné muže, ustanov je správci mých vlastních stád.“ Potom Josef přivedl svého otce Jákoba. Když ho postavil před faraona, Jákob faraonovi požehnal. Farao se ho zeptal: „Kolik je ti let?“ „Mé putování trvá sto třicet let,“ odpověděl mu Jákob. „Byl to krátký a těžký život. Zdaleka se nevyrovnal putování mých otců.“ Nato Jákob faraonovi požehnal a odešel od něj. Josef podle faraonova rozkazu usadil svého otce a bratry na pozemcích, které jim věnoval v nejlepší části egyptské země, v kraji Rameses. Tam Josef opatřoval svého otce i bratry chlebem; staral se o celou otcovu rodinu až po ty nejmenší.
43
V celé zemi panoval tak krutý hlad, že nikde nebyl chléb. Egyptská i kanaánská země byla vyčerpána hladem. Josef tenkrát shromáždil všechny peníze, které se jen v Egyptě a Kanaánu našly, neboť za ně kupovali zrní. Ty peníze Josef odváděl do faraonova domu. A když v Egyptě a Kanaánu došly peníze, přišli všichni Egypťané k Josefovi a řekli: „Dej nám chléb! To To máme před tebou umírat, když došly peníze?“ Josef odpověděl: „Dejte mi svůj dobytek, a dám vám za něj chléb, když peníze došly.“ Přiváděli tedy k Josefovi svůj dobytek a Josef jim dával chléb za koně, brav, skot i za osly. Za všechen jejich dobytek je krmil chlebem po celý rok. A když ten rok uplynul, přišli k němu v dalším roce a řekli: „Nebudeme před svým pánem skrývat, že peníze došly. Také stáda dobytka už patří na našemu pánu. Jak pán vidí, nezbylo nám nic než naše tělo a naše půda. To ti máme i s naší půdou umírat před očima? Kup nás i s naší půdou za chléb, a budeme faraonovými otroky!
44
Dej nám osivo, ať zůstaneme naživu a nezemřeme a naše půda ať nezpustne!“ Tak Josef pro faraona skoupil všechnu půdu v Egyptě. Všichni Egypťané totiž prodávali svá pole, neboť na ně doléhal hlad. Všechnu zem tedy získal pro faraona a lid od jednoho konce Egypta ke druhému podrobil nevolnictví. Pouze kněžskou půdu neskoupil, neboť kněží od faraona pobírali stanovené dávky a z těch dávek od faraona žili. Proto své pozemky neprodávali. Josef tenkrát lidu řekl: „K dnešnímu dni jsem vás i s vaší půdou koupil pro faraona. Zde máte osivo a osejte půdu! Až bude úroda, odevzdáte pětinu faraonovi. Čtyři díly si necháte na osivo pro pole a na jídlo pro sebe, své rodiny a své děti.“ Tehdy zvolali: „Zachránil jsi nám život, pane! Prokazuješ nám laskavost, že smíme být faraonovými otroky!“ Josef tedy vydal o egyptské půdě ustanovení platné až dodnes: pětina patří faraonovi. Pouze kněžská půda faraonovi nepřipadla.
45
Tak se tedy Izrael usadil v egyptské zemi, v kraji Gošen. Nabývali tam majetku a velice se rozplodili a rozmnožili. Jákob žil v egyptské zemi sedmnáct let a dožil se věku 147 let. Když se přiblížil čas Izraelovy smrti, přivolal svého syna Josefa a řekl mu: „Prokaž mi prosím laskavost a vlož ruku do mého klína na znamení lásky a věrnosti. Prosím, nepohřbívej mě v Egyptě! Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě.“ „Udělám, co říkáš,“ odpověděl Josef.
On však řekl: „Přísahej!“ A tak mu to odpřisáhl. Josef pak zemřel a také všichni jeho bratři a celé to pokolení. Synové Izraele však byli plodní a nesmírně se rozrůstali, množili a rozmáhali, takže se jimi naplnila země. Později ale v Egyptě nastoupil nový král, který nezažil Josefa.
46
Ten řekl svému lidu: „Izraelský lid je pro nás příliš veliký a mocný! Pojďme si rozmyslet, co s nimi, aby se nerozmnožili ještě více! Kdyby vypukla válka, mohli by se přidat k našim nepřátelům a odejít ze země!“ Ustanovili tedy nad nimi dozorce, aby je utiskovali robotou, a izraelský lid pro faraona vystavěl zásobovací města Pitom a Rameses. Čím více jej však utiskovali, tím více rostl a tím více se rozmáhal. Egypťany jímala z Izraelitů hrůza, a tak je začali nemilosrdně zotročovat. Ztrpčovali jim život těžkou dřinou s hliněnými cihlami i všemožnou dřinou na poli. Do vší té dřiny je nemilosrdně nutili. Egyptský král tehdy řekl hebrejským porodním bábám „Až budete Hebrejkám pomáhat při porodu, dávejte pozor, jakého jsou pohlaví: když to bude syn, zabijte ho, když to bude dcera, nechte ji žít.“ Ty porodní báby se ale bály GVKB, a tak nejednaly, jak jim řekl egyptský král, a nechávaly chlapce naživu.
47
Egyptský král si ty porodní báby dal předvolat. „Co to provádíte?“ láteřil. „Necháváte chlapce naživu!“ Porodní báby faraonovi odpověděly: „Hebrejky nejsou jako egyptské ženy kypí životem! Než k nim porodní bába dorazí, už mají po porodu.“ GVKB pak ty porodní báby odměnil a lid se množil a velmi se rozmáhal. A že se ty porodní báby bály GVKB, dal jim rodiny. Farao nakonec přikázal všemu svému lidu: „Každého syna, který se Hebrejům narodí, hoďte do Nilu; každou dceru můžete nechat žít!“ Jeden muž z rodu Levi se oženil s jednou levitskou dcerou. Ta pak počala a porodila syna. Když viděla, jak je krásný, celé tři měsíce ho skrývala. A když už ho nemohla skrývat déle, pořídila pro něj třtinovou ošatku, vymazala ji dehtem a smolou a vložila dítě do ní. Ošatku pak vložila do rákosí u břehu Nilu 4a chlapcova sestra si stoupla opodál, aby zjistila, co se s ním bude dít.
48
Vtom se k Nilu přišla koupat faraonova dcera; její služebné zatím kráčely podél řeky. Když mezi rákosím uviděla ošatku, poslala děvečku, ať ji vytáhne. Otevřela ji a hle, bylo tam děťátko plačící chlapec! Pohnuta soucitem řekla: „To musí být jedno z hebrejských dětí.“ Tehdy k faraonově dceři přistoupila jeho sestra s otázkou: „Mám ti z hebrejských žen přivést chůvu, aby ti to děťátko odkojila?“ „Ano, přiveď!“ odpověděla jí faraonova dcera. Dívka tedy přivedla matku dítěte. Faraonova dcera jí řekla: „Vezmi si to děťátko, odkoj mi je, a já ti zaplatím.“ Žena tedy vzala dítě k sobě a kojila je. A když chlapec odrostl, odvedla ho k faraonově dceři a ta ho přijala za syna. Dala mu jméno Mojžíš, neboť řekla: „Vytáhla jsem ho z vody.“ Čas plynul a Mojžíš vyrostl. Jednoho dne zašel ke svým bratrům a viděl jejich těžkou dřinu.
49
Viděl také, jak jeden Egypťan bije jednoho Hebreje, jednoho z jeho bratrů. Rozhlédl se tedy na obě strany, a když viděl, že tam nikdo není, zabil toho Egypťana a zahrabal ho do písku. Když k nim pak přišel druhého dne, hle, dva Hebrejové se prali. Řekl tedy tomu, kdo začal: „Proč biješ svého druha?“ Ten opáčil: „Kdo tě udělal naším vůdcem a soudcem? Chceš mě snad zabít, jako jsi zabil toho Egypťana?“ Mojžíš tedy dostal strach, neboť si pomyslel: „Určitě se o tom už ví!“ Když se o tom doslechl farao, chtěl Mojžíše dát zabít, ale Mojžíš před ním utekl do midiánské země. Když tam dorazil, posadil se u studny. Midiánský kněz měl sedm dcer a ty chodívaly ke studni čerpat vodu. Když ale naplnily žlaby vodou, aby napojily stádo svého otce, přicházeli pastýři a odháněli je. Tentokrát se však za ně postavil Mojžíš. Pomohl jim a napojil jejich ovce.
50
„Co že jste dnes přišly tak brzy?“ zeptal se dívek jejich otec Reuel, když se vrátily. „Jeden Egypťan nás ochránil před pastýři,“ odpověděly. „Také nám ochotně načerpal vodu a napojil ovce!“ „A kde je?“ ptal se Reuel svých dcer. „Proč jste ho tam nechaly? Pozvěte ho k jídlu!“ Mojžíš svolil, že u něj zůstane. Ten muž mu pak dal svou dceru Siporu. Když porodila syna, dal mu Mojžíš jméno Geršom, Přistěhovalec, neboť řekl: „Byl jsem přistěhovalcem v cizí zemi.“ Po mnoha letech pak egyptský král zemřel. Synové Izraele kvůli svému zotročení sténali a úpěli a jejich křik o pomoc stoupal z jejich zotročení k GVKB. A GVKB uslyšel jejich úpění. GVKB si připomněl svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. GVKB pohlédl na syny Izraele. Mojžíš zatím pásl ovce svého tchána, midiánského kněze Jetra. Jednou, když vedl stádo hluboko do pouště, přišel až k GVKB hoře.