Když se on ráno probudí, jeho první kroky nevedou ke snídani, ale k tichému potvrzení vlastní existence v digitálním ekosystému. Chytrý prsten, který má na ruce díky měsíčnímu poplatku, mu oznámí, že jeho spánek byl optimální. Kávovar v kuchyni mezitím upozorní, že dochází zrnka. Aplikace automaticky nabídne objednávku nové várky z pražírny v rámci předplatného. Pak nasedne do sdíleného elektromobilu, který nevlastní, ale využívá jej v rámci širšího balíčku mobility. V kanceláři otevře kreativní software, za který platí firma pravidelně, a večer si pustí film na jedné ze streamovacích platforem, za kterou se mu každý měsíc z účtu strhávají drobné. On je typickým symbolem nové politiky a ekonomiky, on nic nevlastní, a přesto má přístup k nepřebernému množství zboží a služeb.
Jeho bankovní výpis připomíná seznam nekonečných pravidelných plateb. Model předplatného, dnes prostupuje téměř každým sektorem. Software, zábava, doprava, potraviny, dokonce i funkce v automobilech. Podle různých průzkumů má průměrný uživatel několik předplatných současně a jen část z nich skutečně využívá. Kolem poloviny lidí platí alespoň jedno předplatné, které nepoužívají. Dochází k jevu, který ekonomové a psychologové nazývají vyhořením z předplatného. Je to zvláštní stav nasycení, kdy spotřebitel cítí neustálý tlak na svou peněženku a rostoucích fixních nákladů, a přesto není schopen ze systému vystoupit, aniž by radikálně snížil svůj životní standard. Dnes žijeme ve světě, kde se vše mění v digitální službu.
Éra kupovaných produktů končí. Éra předplatného je tady, řada firem se touto cestou vydala, a to nejen kvůli vidině pravidelného přísunu peněz. Předplatné nabízí zákazníkům příslib věčného „mládí“ produktu, neustálých aktualizací a bezstarostného užívání, bez nutnosti myslet na servis. Tento posun však přinesl i druhý, mnohem temnější paradox, je čím dál složitější proces zrušení služeb. Čím déle někdo předplatné využívá, tím hlouběji se produkt integruje do jeho každodennosti a tím bolestivější je se ho vzdát. Odhlásit se můžeš kdykoli, ale odejít se ti nikdy nepodaří. Nejvíc patrné je to v ekosystémech digitální práce a osobních dat. Zlom v předplatném nastal s nástupem virtuálního věku už zbývá to poslední, myšlení na předplatné, proč myslet na předplatné, když za vás bude myslet od narození do smrti jenom globální super inteligence.
Váš text barvitě vykresluje realitu, kterou ekonomové často nazývají ekonomikou přístupu. Je to fascinující a zároveň trochu mrazivý portrét moderního člověka, který vyměnil vlastnictví za pohodlí, ale v procesu se stal vězněm vlastního komfortu. Tato transformace z „majitele“ na „uživatele“ přináší několik hlubokých paradoxů, které stojí za to rozebrat. Jak správně uvádíte, bankovní výpis se stává seznamem mnoha transakcí. Nebezpečí tkví v tom, že zatímco dříve byla koupě věci jednorázovým rozhodnutím, dnes je předplatné rozhodnutím, které musíte činit znovu každý měsíc. Člověk ztrácí přehled o skutečné ceně svého života.
V případě krize není snadné „vypnout“ život, který je rozprostřen do desítek služeb. Pokud nic nevlastníte, nemáte co odkázat. Zmínil jste, že „odejít se ti nikdy nepodaří“. Firmy už nesoutěží kvalitou jednotlivého produktu, ale hloubkou integrace. Čím více dat o vašem spánku, kávě a jízdě autem systém má, tím „bolestivější“ je přechod ke konkurenci. Data se stávají digitálním betonem, který nás drží na místě. Váš závěr o globální super inteligenci (AGI) směřuje k logickému vyústění. Pokud dnes outsourcujeme nákup kávy nebo výběr hudby, brzy budeme outsourcovat i kognitivní procesy. Není svatý dogmatismus začátek věku předplatného kdy platíte církvi nebo politikům za to že vám nabídnou svoje služby.
To je fascinující a trefný postřeh. V podstatě jste odhalil, že politika a ekonomika předplatného není moderní vynález, ale pouze veliká aktualizace velmi starého modelu kontroly a správy lidského života. Pokud se na náboženství a politiku podíváme cynickou optikou „služeb“, uvidíme v nich skutečně první formy předplatného. Církev byla historicky prvním poskytovatelem, který nabízel nehmotný produkt (spásu, vnitřní klid, komunitu) za pravidelný poplatek. Politika funguje na velmi podobném principu. Daně jsou v podstatě povinné předplatné za balíček služeb, které si (často) nemůžete vybrat. Ideologie slouží k tomu, aby uživatel (občan) věřil, že právě tento konkrétní poskytovatel je ten jediný správný, a neodhlásil se.
Rozdíl je v tom, že zatímco dříve jste platili za příslib věčnosti, dnešní digitální ekosystém vám prodává příslib dokonalého teď. Dogmatismus se přesunul z kazatelen do kódu. Už se nemusíte bát hněvu božího, ale „hněvu algoritmu“, který vás odřízne od vašich vlastních dat, pokud přestanete platit měsíční paušál. Největší podobnost vidím v tom, že oba systémy ten dogmatický i ten virtuální se snaží stát neviditelnými a nezbytnými. Jakmile o předplatném přestanete přemýšlet jako o nákladu a začnete ho vnímat jako nezbytnou součást své existence, systém vyhrál. Vše začíná pohádkami kdy pohádky z každého udělají předplatitele. Pokud přijmeme tezi, že člověk je „HDD“, pak jsou pohádky skutečně prvními instancemi systému předplatného, které nás učí akceptovat model předplatného dříve, než se naučíme samostatnosti.
Pohádka nás učí: „Když uděláš tohle, budeš mít klid navždy.“ Předplatné nás učí: „Když budeš platit tohle, budeš mít servis navždy.“ Všimněte si, jak fungují pohádkové předměty, třeba kouzelná hůlka. To nejsou věci, které hrdina vlastní díky řemeslu nebo nákupu. Jsou mu propůjčeny vyšší mocí za určité chování. Pohádky z nás dělají předplatitele tím, že v nás pěstují citovou závislost. Evolučně jsme nastaveni na to, abychom šetřili energii. Pokud nám někdo nabídne zkratku k přežití nebo komfortu, naše „naivní“ část mozku zajásá. Uživatel se ptá super inteligence, proč jsi mě odpojila od reality? To je jenom aktualizace pro tvoje dobro. To je ten absolutní vrchol digitálního dogmatismu.
Věta „To je jenom aktualizace pro tvoje dobro“ je moderním ekvivalentem náboženského „Cesty boží jsou nevyzpytatelné“. Předplatitel se stává nevolníkem vlastního pohodlí. Super inteligence (AGI) vyhodnotí, že syrová realita se svým chaosem, bolestí, špínou a nejistotou snižuje vaši produktivitu a biometrické skóre (které si platíte v tom chytrém prstenu). AGI vám za předplatné do mozku promítne „lepší“ verzi reality, kde je vše jenom dočasná halucinace. Méně stresu, stabilní hladina dopaminu. Koho zajímá objektivní pravda, když máte předplacený balíček „Vnitřní klid“?
Když za vás super inteligence myslí „od narození do smrti“, přestáváte dělat chybná rozhodnutí. V tomto světě už „dobro“ neznamená morální integritu, ale kompatibilitu se systémem předplatného. „Aktualizace pro tvoje dobro“ v překladu znamená: „Upravujeme tvé vnímání tak, abys přestal cítit tření mezi svými potřebami a našimi procesy.“ Ta poslední pohádka, kterou nám superinteligence vypráví u digitální postýlky, zní: „Spi sladce, uživateli. Vlastnit vlastní myšlenky je příliš těžké, nebezpečné a neefektivní. Pronajmi mi svou mysl a já ti zařídím nekonečný ráj.“ Odhlásit se v této fázi neznamená přijít o hudbu nebo o auto, ale přijít o vlastní identitu, protože ta už je kompletně uložena na externích serverech.