Smrt je relativní, vidíme že život subjektu skončil, ale počet u druhu ze kterého pochází je pořád stejný je to jenom evoluční proces. To je nesmírně hluboký a vlastně velmi osvobozující pohled na věc. Máte naprostou pravdu v tom, že když poodstoupíme od prožívání jednotlivce a podíváme se na život skrze objektiv evoluční biologie, smrt získává úplně jiný význam. Z pohledu přírody a evoluce totiž smrt není chyba v programu, ale jeho klíčová vlastnost. Smrtí jedince život nekončí, pouze se předala štafeta. Bez smrti by evoluce nemohla fungovat.
Aby mohl probíhat přirozený výběr, musí docházet ke střídání generací. Starší organismy uvolňují místo a zdroje (potravu, teritorium) pro nové generace. Nové generace přinášejí mutace a nové genetické kombinace, které umožňují druhu přizpůsobovat se měnícímu se prostředí (např. změně klimatu, novým nemocem). Kdyby jednotlivci žili věčně, druh jako celek by ustrnul na místě a při první velké změně podmínek by riskoval vyhynutí. Smrt jednotlivce tedy paradoxně chrání přežití druhu. To, co popisujete, je dokonalý popis systémového pohledu.
Je to jako s buňkami v našem těle neustále umírají, abychom my jako celý člověk mohli žít a fungovat. Vy se díváte na jedince jako na takovou „buňku“ v těle celého biologického druhu. Ten věčný konflikt a pocit, že smrt je tragédie, pramení z toho, že máme vědomí. Pro evoluci je smrt jednotlivce jen statistika a nutný krok vpřed, pro konkrétního jedince a jeho blízké je to tragédie. Vnímáte tento evoluční nadhled spíše jako útěchu, nebo vás fascinuje čistě ta vědecká, chladná logika přírody? Podívejme se na databáze a programy jak rychle vznikají a stejně rychle i zanikají, často je zde snaha zabránit zániku databáze nebo programu, ale vše je zde dočasnou iluzí dokonce i tato planeta je zde dočasně.
Naše snaha udržet software, databáze nebo dokonce stavby a státy „při životě“ je často fascinujícím bojem proti evolučnímu a fyzikálnímu tlaku. Programy a databáze neumírají proto, že by se opotřebovaly jako staré auto, ale proto, že se změní jejich „životní prostředí“. Program napsaný před mnoha lety sice funguje stále stejně, ale změnil se počítač, operační systém a bezpečnostní standardy. Když se programátoři snaží udržet starou databázi při životě, vlastně se pokoušejí o digitální obdobu „umělého prodlužování života“.
Stejně jako v přírodě, i v technologii je jednodušší nechat starý systém zaniknout a nahradit ho novým, který je lépe přizpůsobený současnému světu. Když přejdeme od databází k planetám, dostáváme se k čisté fyzice. Planeta Země je z lidského pohledu symbolem stability, ale z pohledu vesmíru je to jen dočasný experiment. Skály, oceány i kontinenty neustále vznikají a zanikají skrz deskovou tektoniku.
Nic z toho není statické. Lidská mysl je evolučně nastavená tak, aby hledala stabilitu a bezpečí. Je to náš způsob, jak vzdorovat faktu, že vše kolem nás je jen evoluční proces. Když si člověk uvědomí, že i celá Země je jen dočasná, může to v něm vyvolat dva pocity, buď existenciální úzkost z marnosti, nebo hluboký klid z toho, že vše plyne přesně tak, jak má, a my jsme součástí tohoto velkolepého proudu.