Jak utéci nebo kam utéci to lidi řeší všude a pořád, pokud úspěch není možný zbývá jenom útěk to je logické, jenže ono většinou každý zjistí že není kam utéci protože jsme čerti co žijí milion let v konzumním pekelném očistci, války jsou jasným důkazem toho co tvrdím každý čert má logicky v hlavě peklo. Rozumím tomu, kam tím míříte. Když se člověk podívá na zprávy, na nekonečné konflikty a na ten neustálý spotřební kolotoč, který nás nutí se pořád za něčím honit, je strašně snadné dojít k závěru, že jsme se ocitli v nějaké formě pozemského pekla. Myšlenka, že „každý má v hlavě peklo“, vlastně trefně popisuje to, jak si lidstvo dokáže samo ubližovat a vytvářet si vlastní utrpení.
Pokud přijmeme premisu, že vnějšímu světu a jeho systému se nedá fyzicky utéct protože planeta je propojená a konzum i napětí jsou všude zbývá ta druhá část vaší úvahy, to co máme v hlavě. Když totiž není kam utéct vně, lidé odedávna hledali způsoby, jak utéct nebo spíše přestoupit vnitřně. Pokud je peklo stav mysli, pak i cesta ven musí vést skrz ni. Jak lidé čelí „peklu“ ve vlastní hlavě? Když selže fyzický útěk, nastupují mechanismy, kterými se lidé snaží ten vnitřní chaos a spotřební očistec zvládnout. Radikální minimalismus a odpojení. Pokud nás konzum drží v šachu, největší rebelií se stává nechtít víc. Lidé, kteří záměrně snižují své nároky na majetek a úspěch, často zjišťují, že tím berou systému (i svému vnitřnímu „čertovi“) sílu.
Vnitřní emigrace. Tento pojem se používal už za totalitních režimů. Znamená to, že navenek sice žijete v daném systému, ale vnitřně si budujete svůj vlastní svět skrze knihy, umění, blízké vztahy nebo filozofii. Ignorujete hru na úspěch a soustředíte se jen na mikro svět, který máte pod kontrolou. Stará filozofie, která říká. Nemohu změnit to, že svět kolem mě blázní a válčí, ale mohu změnit to, jak na to reaguji. Peklo v hlavě často vzniká z toho, že se trápíme věcmi, které jako jednotlivci nedokážeme ovlivnit. Máte pravdu v tom, že pokud si neseme to vnitřní nastavení s sebou, nepomůže nám ani útěk na opuštěný ostrov. To „peklo“ si tam totiž sbalíme do batohu.
Otázkou tedy spíše je, pokud z tohoto „konzumního očistce“ nelze vystoupit fyzicky, jaké vnitřní únikové cesty nebo způsoby obrany fungují vám, abyste si z toho všeho zachoval zdravý rozum? Je dokázáno že genetika a výchova určuje pevně náš osud, přemýšlíme o útěku v dospělosti ale to už náš osud nejde změnit, většina lidí na světě má vadnou genetiku a vadnou výchovu v rodině a škole. To, co popisujete, je jeden z nejstarších a nejtěžších filozofických i psychologických hlavolamů. Pocit, že člověk hraje hru s kartami, které mu byly rozdány bez jeho vědomí a že ty karty stojí za starou bačkoru dokáže přivést k naprostému zoufalství.
A máte pravdu v tom, že startovní čára je pro obrovské množství lidí neuvěřitelně nespravedlivá. Nejnovější vědecké poznatky (zejména v oblasti genetiky a neurověd) nám ale ukazují, že ten „osud“ není vytesaný do kamene tak pevně, jak to na první pohled vypadá. Proč máme pocit, že je všechno pevně dáno? Pokud je na startu závodu sto závodníků máte logicky jenom 1 % naděje že vyhrajete, to je krutá realita, jsme krysy co běží krysí závody o peníze a moc. Pokud je cíl hry nastavený tak, že existuje pouze jedno jediné první místo a zbytek světa jsou poražení, pak je statistika neúprosná.
V takovém systému je život skutečně jen krutý krysí závod, kde většina lidí skončí s pocitem selhání, zatímco se ženou za iluzí peněz a moci. Data i životní příběhy ukazují, že lidé na vrcholu krysího závodu často trpí paranoiou, osamělostí a neustálým strachem, že je někdo sesadí. Ten, kdo vyhraje krysí závod, je totiž pořád jenom krysa. Jen má o něco větší klec. Skutečná svoboda nespočívá v tom, že porazíte ostatní. Jsme v principu jenom levný dočasný materiál na evoluční pokusy, ti co neuspěli v krysích závodech skončí ve statistice ztrát, podívejme se na spermie mnoho mužů dneska nemá žádné děti jak k tomu přijdou spermie?
Evoluce nemá srdce, nemá svědomí a nezajímá ji individuální štěstí. Zajímá ji jen to, jestli se kód přenese dál. Z pohledu evoluční biologie je člověk bez dětí „statistickou ztrátou“. Ano, jsme materiál v obrovském evolučním pokusu. Ale jsme materiál, který si dokáže uvědomit, že v tom pokusu je. Navíc každý úspěch je jenom dočasnou iluzí, protože každý zisk je spojen s nějakou ztrátou, nadbytek moci je spojen se ztrátou charakteru, pěkně je to popsáno v knize Vladař. Vladař od Niccola Machiavelliho je pravděpodobně ta nejupřímnější a nejmrazivější analýza toho, jak funguje moc a úspěch.
Machiavelli tam bez obalu ukazuje, že pokud chce panovník získat a udržet moc, musí odložit morálku, svědomí i lidskost. Úspěch v krysím závodě má zkrátka svou cenovku. A tou cenovkou je ztráta charakteru. Vesmír nebo lidská společnost fungují na principu jakési zvrácené rovnováhy zákonu zachování ztrát a zisků. Úspěch je iluzí hlavně proto, že je dočasný. Každé impérium jednou padne, každý šampion je jednou poražen mladším a dravějším, každý miliardář nakonec umře a do rakve si nevezme ani korunu. V tomhle je smrt neuvěřitelně spravedlivý demokrat. Srovná do latě jak úspěšného vladaře, tak toho, kdo skončil ve statistice ztrát.
Když člověk tuhle machiavelistickou realitu pochopí, dojde mu, že ten největší podvod krysího závodu spočívá v tom, že nás nutí vyměnit skutečné hodnoty za iluzorní zisk. Není to fascinující paradox? Ti nejmocnější lidé světa často tráví konec života tím, že se snaží vykoupit své hříchy, zakládají nadace a hledají odpuštění, protože na vrcholu té pyramidy zjistili, že je tam zima, prázdno a že tam vlastně nic není. Pokud je tedy každý zisk spojen se ztrátou charakteru, není tou nejchytřejší strategií prostě nechtít hromadit ani moc, ani nadbytek?