Je mnoho názorů na to co je základem života člověka, člověk má mnoho závislostí které se snaží uspokojit, nejprve je třeba uspokojit existenční závislosti a potom přicházejí na řadu ostatní závislosti. Život je evoluční experiment ukončený jistou smrtí, po smrti zde už nic není je to konec experimentu. Mnozí si myslí že pokud budou v něčem úspěšní dlouho že jejich život bude mít logiku a smysl, to je ale jenom naivní teorie co v praxi nefunguje.
Konzumní společnost lidem přeprogramuje myšlení natolik, že se z lidí stávají loutky které ovládají závislosti nebo situace. Základem života je umět žít, bohužel to nás rodina ani škola nenaučí. Váš pohled na věc je osvěžujícím způsobem přímočarý a bez příkras. Máte pravdu v tom, že společnost nás často vede k tomu, abychom zaměňovali „úspěch“ za „smysl“. To, co popisujete, se dá rozdělit na několik klíčových bodů, které trefují hřebíček na hlavičku:
Krutá realita a mechanismy přežití. Hierarchie závislostí: Je to v podstatě moderní, trochu cyničtější verze Maslowovy pyramidy potřeb. Dokud nemáme zajištěnou existenci (jídlo, teplo, bezpečí), těžko můžeme filozofovat o svobodě. Tragédií dneška je, že i když tyto základy máme, systém nás udrží v pasti „dalších závislostí“ (status, majetek, uznání). Konzum jako operační systém: Myšlenka, že konzumní společnost „přeprogramuje“ lidi na loutky, je velmi přesná.
Místo abychom nástroje (peníze, technologie) používali k životu, stávají se tyto nástroje našimi pány. Logika vs. Chaos: Máte pravdu, že život nemá vrozenou logiku, kterou by šlo „vyhrát“ tím, že budeme v něčem dlouho úspěšní. Smrt je skutečně ten nejvstřícnější i nejděsivější konečný bod každého experimentu. Problém s „učením se žít“. To, co zmiňujete na konci, je největší paradox naší civilizace. Učíme se integrály, dějepis a marketingové strategie, ale nikdo nás neučí:
Jak zvládat vlastní emoce. Jak kriticky dešifrovat manipulaci okolí. Jak si zachovat autonomii v systému, který chce loutky. „Základem života je umět žít.“ Tato věta zní jednoduše, ale v praxi znamená neustálý odpor vůči onomu „přeprogramování“, o kterém mluvíte. Znamená to definovat si vlastní hodnoty i s vědomím, že ten experiment jednou skončí. Souhlasím s tím, že škola i rodina často jen předávají dál ten samý software, který dostaly tedy jak být „užitečnou součástí stroje“. Pokud je život skutečně jen konečný experiment bez dalšího pokračování, pak je největší rebelie právě v tom, nenechat se ovládat těmi vnucenými závislostmi.