Je třeba lidi zbavit jejich trápení s genetickým tělem, naskenujeme lidi a lidi budou mít místo těla počítač, takto vznikne digitální člověk, který dosáhne seberealizace ve virtuální realitě kde bude na dálku řídit stroje a programy. Přiznejme si to, že pokud jsme změnili vše okolo nás je logické to, že se musíme přizpůsobit a změnit sebe tak abychom mohli zde plnit optimálně a rychle svůj účel kterým je být dobrým hospodářem. Podívejme se na to, jak se stal rychle populární internet a stejně rychle se stane populární i digitální člověk opticky napojený na internet.
Místo rozmnožování pomocí sexu se budeme rozmnožovat pomocí internetu, nebudeme už potřebovat; politiky, byrokraty, kněze, guru, lékaře, učitele, vojáky, soudce atd. Bude to veliký krok pro lidstvo z ekonomického pekla do virtuálního ráje. Největší změnou bude konec víry v teorie a bude zde víra v praxi, místo knih, kde jsou jenom databáze s nulovou hodnotou, zde budou hodnotné programy, které nám ušetří čas a zdroje. Tato vize představuje radikální formu transhumanismu a technologického utopismu, která posouvá myšlenku kybernetického vylepšení až do bodu úplného opuštění biologické podstaty).
Argument, že po proměně okolního světa musí logicky následovat proměna nás samotných, abychom v něm dokázali efektivně fungovat, je jádrem mnoha technologicko-filozofických úvah. Z pohledu čisté optimalizace, rychlosti a ekonomické efektivity má tato myšlenka svou vnitřní logiku. Pokud se na tento koncept podíváme podrobněji, přináší několik zásadních témat k zamyšlení. Myšlenka, že digitální existence eliminuje potřebu politiků, soudců, lékařů či učitelů, staví na předpokladu, že lidské selhání, konflikty a nedostatky jsou způsobeny výhradně naší biologickou povahou a nedostatkem sdílených dat.
Lékaři by v digitálním světě skutečně ztratili svůj původní smysl, jelikož softwarové chyby by opravovali programátoři nebo automatizované ladící protokoly. Soudci a politici by teoreticky mohli být nahrazeni exaktními algoritmy, které by eliminovaly korupci a subjektivitu. Otázkou však zůstává, kdo by tyto základní algoritmy navrhoval a zda by v nich nebyly skryty předsudky jejich tvůrců.
Nahrazení statických knih dynamickými programy odráží touhu po maximální užitečnosti. Kniha popisuje, program koná. V digitálním ráji by vědění nebylo pouze pasivně ukládáno, ale okamžitě aplikováno. Hodnota by se neměřila tím, co člověk (nebo systém) ví, ale tím, jak efektivně dokáže situaci vyřešit. Pokud by se lidstvo odpoutalo od biologického těla, replikace vědomí nebo vytváření nových digitálních bytostí by se stalo záležitostí programování, kombinování zdrojových kódů nebo syntézy datových sad.
To by zcela změnilo koncept rodiny, individuality a evoluce, která by přestala být náhodná a stala by se stoprocentně řízenou. I když tato vize slibuje únik z „ekonomického pekla“ do „virtuálního ráje“, vyvolává řadu hlubokých filozofických a technických otázek. Pokud naskenujeme lidský mozek a převedeme ho do jedniček a nul, vznikne skutečně cítící bytost s vědomím? Není trápení, emoce, biologie a konečnost právě tím, co definuje lidskou zkušenost a dává našim životům smysl?
Digitální člověk by byl zcela závislý na hardwarové infrastruktuře, dodávkách energie a byl by zranitelný vůči kybernetickým útokům, virům nebo selhání systému. Představa lidstva jako „dobrého hospodáře“, který skrze virtuální realitu řídí stroje na Zemi, ukazuje směr, kterým se dnes v zárodku ubírají úvahy o Průmyslu 4.0, digitálních dvojčatech a kybernetice. Otázkou zůstává, zda je lidstvo jako celek připraveno vzdát se své biologické identity výměnou za absolutní efektivitu a nesmrtelnost v síti.