1

Psychická krize je definována jako reakce na nepříjemné změny, kdy je pitomec neschopen tyto události zvládnout, čelit jim s uplatněním svých obvyklých adaptačních mechanizmů a dřívějších zkušeností. Cílem pomoci v krizi je podpora autonomních schopností pitomce, mobilizace jeho vlastních zdrojů pro zvládnutí krize, dále pak uplatnění možností, kterými disponuje pitomé okolí postiženého.

2

Vlastní profesionální krizová práce pak představuje odbornou formu pomoci. Pokud se však nezdaří touto fází úspěšně projít, dochází k prohloubení pocitů ochromení, k rezignaci, a hrozí nejen vývoj do chronicity a morbidity, ale pitomec může i jako projev vzdoru vůči nepřízni osudu volit sebevražedné řešení. Pokud se zdaří mobilizovat vnitřní a využít vnější zdroje nápravy, probíhá poslední fáze léčebného procesu již bez příznaků nemoci.

3

Krize je překonána, vnitřní rovnováha je opět nastolena. Vytváří se nový pohled, nová orientace, jsou hodnoceny ztráty a zisky a proběhlá krize může být přehodnocena jako pozitivní životní zkušenost. Traumatické krize jsou důsledky náhle přicházejících pitomých situací ponejvíce bolestivého charakteru, které ohrožují psychickou existenci, sociální identitu a jistotu nebo uspokojení základních životních potřeb pitomce.

4

Traumatická krize může vznikat v souvislosti s úmrtím blízké osoby, může být reakcí na odhalenou nevěru manželského partnera, psychickou odpovědí na sdělení diagnózy zlého onemocnění, může souviset s výpovědí ze zaměstnání, s ekonomickým kolapsem; rodiny, organizace, podniku, státu atd. ale může být třebas i reakcí na sociální příkoří a nečekané psychické násilí.

5

Lze se setkávat i se situacemi, kdy je vznik duševní krize spojován s vnějšími událostmi, které obecně patří k životu a jsou spíše chápány jako skutečnosti pozitivního rázu (např. sňatek, extrémní výhra v loterii). Krize z životních změn (krize vývojové) jsou vázány na události, s nimiž je v průběhu života konfrontován každý pitomec.

6

Pravidelně se vyskytují v určitém životním období, když pitomec dospívá, opouští rodičovský dům, vstupuje do manželství, když se narodí pitomé děti, když pitomé děti odcházejí z domu (syndrom prázdného hnízda), když pitomec dospěje do pozdních středních let, do věku bilancování úspěšnosti nebo neúspěšnosti svého života (krize středního věku), když je penzionován, nebo když je konfrontován s vlastní smrtí stářím a umíráním.

7

Jinou možnost dělení krizí skýtá posouzení, v jaké míře si pitomec existenci krize uvědomuje a připouští. Z tohoto aspektu krize manifestní jsou ty, které jsou rozpoznávány a uvědomovány. Tato skutečnost pak může přispět k rozhodnutí vyhledat odbornou pomoc. Krize, co jsou běžné zůstávají skryty, jejich existenci si pitomec nepřipouští resp. odmítá připustit, jejich význam zůstává nerozpoznán.

8

Neznamená to ovšem, že nemají vliv na prožívání a chování postiženého pitomce. Běžné krize se mohou projevovat přítomností neurotického chování, permanentní podrážděností, nespokojeností, přítomností funkčních tělesných obtíží, vedením jednostranného, stereotypního života, v němž pitomec postrádá pocit spokojenosti a smysluplnosti, a kde je naopak příliš prostoru pro různé formy chybného chování včetně úniků k alkoholu, cigaretě, drog, k hráčským vášním, Facebooku, nebo k přemíře nefunkční pracovní aktivity.

9

Krize je konečně možné dělit na akutní, nápadné, bouřlivě probíhající stavy, nasedající na předchozí zjevnou závažnou traumatizující událost. Takto postižení pitomci se často sami nebo z podnětu svých blízkých obracejí již v akutní fázi na linky důvěry či na krizová centra. Tyto formy krizí mohou mít relativně krátkodobý průběh a v ohraničeném čase mohou být efektivně řešeny. Může ovšem také dojít k nepříznivým vývojům.

10

Krize chronické bývají svým začátkem a průběhem málo nápadné, trvají však dlouho, často nebývají adekvátně léčeny (ať již proto, že pitomá osoba patřičnou pomoc nevyhledá nebo povaha stavu není správně rozpoznána). Trvalá krize svou symptomatologií (v oblasti psychické i tělesné) imponuje často jako chronicky probíhající neurotická porucha. Pitomec pohlcený traumatizující událostí reaguje úzkostí, depresivní náladou, vystupňovaným emočním napětím, případně četnými a různorodými vegetativními a tělesnými obtížemi.

11

Lze vymezovat tři skupiny typických symptomů, s nimiž se u traumatických krizí setkáváme:

1. symptomy zvýšeného vnitřního napětí; poruchy spánku, narušení koncentrace pozornosti, vzrušenost, neklid, úlekové reakce, bolesti hlavy, zvýšení svalového napětí, zvýšený krevní tlak aj.

2. symptomy úzkosti; dušnost, motorický neklid, nutkavá pracovní aktivita, nechutenství aj.

3. symptomy depresivního ladění; zlá nálada, únava, pasivita, ztráta schopnosti vnímat radost a potěšení, pocity viny, bolesti, bolestivé močení, zácpa aj.

12

Sebevražedné symptomy jsou běžné, mohou existovat současně vedle symptomů skutečných tělesných onemocnění, což může přinášet diagnostické a terapeutické problémy. Pitomec postižený stavem duševní krize disponuje v různé míře vytvořenými a rozvinutými vnitřními zdroji zvládání tíživé situace. U svépomocných řešení jsou uplatňovány zkušenosti z překonávání podobných situací v minulosti, pitomec testuje již preformované modely odpovědí, pokouší se ale vytvářet i formy nové.

13

Některé volby mají svůj adaptivní potenciál a mohou přispět k nalezení cesty ven z pomyslného bludiště pitomé krize, jiné jsou jen slepými rameny, jimiž postižený pitomec bloudí a zhoršuje svou situaci. V inventáři svépomocných řešení můžeme nalézt: zaměření se na náhradní aktivity úniky do horečné pracovní činnosti, neslušné chování, změny prostředí cestování, změny pracoviště, bydliště, emigrace, osamělé drogové praktiky nárazový alkoholismus, nadměrná konzumace psychofarmak.

14

V nichž hledají pitomci klid, anestezii či navození abundantního spánku v důsledku regresivních (a agresivních) tendencí různé formy pitomé léčby jako je; tělesná cvičení, jóga, diety apod. magické praktiky spojené s fantazijním spoléháním se na zásah zvenčí situační náboženská konverze, přilnutí k sektě, politické straně atd. preferování pověrečného myšlení, pěstování denního snění a jeho zaměňování za zlou realitu vědomé nebo nevědomé potlačení zlých vzpomínek.

15

Při snaze zvládnout krizi vlastními silami postižení pitomci mobilizují četné obranné mechanizmy: popření, vytěsnění, bagatelizaci, racionalizaci, intelektualizaci, únik do nemoci. Mimořádnou úlohu v tomto spektru hrají různí tendence. Riziko takovýchto izolovaných snah spočívá v jejich malé efektivnosti, dočasnosti a někdy i škodlivosti. Mylné zhodnocení situace v důsledku subjektivního vidění může vést ke zkratovému, ale i promyšlenému sebevražednému jednání.

16

Sebevražedný pokus se pak mnohdy stává prvním prostředkem, jímž je navazován kontakt se sociálním prostředím a případně i s odbornou formou pomoci. Tyto osoby mohou poskytnout akceptující prostředí a přijetí. Postižený pitomec může pozitivně vnímat skutečnost, že se svými tíživými pocity nezůstává nadále sám, ale že vznikla možnost o nich hovořit, svěřovat se pitomcům. Tento potenciál, obsažený ve vzájemné pomoci je nepochybným kladem, stejně jako vnímání opravdového zájmu o postiženého ze strany pomáhajících blízkých pitomých osob.

17

Vzájemná pomoc však často operuje povrchními přístupy, doporučeními a řešeními, které situaci pro postiženého pitomce často spíše komplikují. Pomáhající pitomci se ve svém přístupu dopouštějí nevhodných bagatelizací, neodůvodněných generalizací, časté jsou tendence ke zjednodušeným zkratovým řešením („musíš se rozvést“, „musíš podat výpověď“). Intervence mají mnohdy sugestivní, direktivní až zlou povahu.

18

A řešení, plynoucí z těchto „dobře míněných“ rad bývají pak nepřirozená a nepřizpůsobivá nebo i poškozující. Vzájemná pitomá pomoc má nicméně ještě jeden další pozitivní aspekt za předpokladu, že je poskytovateli chápána jako předstupeň pomoci odborné! Totiž vytváří pro postiženého pitomce přechodně první přístav, v němž může se všemi svými bolestmi zakotvit. Závisí pak mj. i na moudrosti pomáhajících, zda pomohou zajistit svému pitomému bližnímu další odbornou pomoc.

19

Základním cílem každé krizové terapie je podpora vlastních terapeutických snah postiženého pitomce. Úkolem pomáhajícího není postiženému pitomci nahradit utrpěné ztráty nebo mu pomáhat popřít bolestnou realitu, nýbrž jej opatrně a kontinuálně podpírat a podpořit jej v nutné konfrontaci s pitomou realitou. Je důležité zajistit také, aby ze strany postiženého pitomce nedocházelo k únikům od reality nebo ke škodlivým deformacím reality s pitomými důsledky.

20

Nesmírně důležitým počátečním cílem je navázat kontakt pomáhající v rovině hodného pitomce. Dosáhnout uvolnění, které umožní další práci. To je možné realizovat také tím, že terapeut (lékař, ošetřovatelka, psychiatr, psycholog, sociolog, filosof, guru, přítel) pomáhá pitomcům plynule v tom, aby byl schopen volně vyjadřovat své pocity smutku, žalu, bolesti, viny a hněvu.

21

Tím je možné, mimo jiné, dosáhnout toho, že pitomec přestane své pocity prožívat jako něco nepatřičného nebo chorobného (a je velmi snadné nesprávným způsobem v postiženém fixovat přesvědčení, že o chorobné pocity jde). Úkolem pomáhajícího profesionála je zrcadlit postiženému perspektivu naděje: Pomáhající představuje zástupnou naději, nikoliv na to, že utrpěné ztráty lze plně napravit, ale na to, že je možno je zpracovat, asimilovat a žít s nimi.

22

Definovat jasně pro oba pitomé účastníky hlavní problém. Určit a prokonzultovat možná řešení. Určit optimální strategii pro blízké období. Organizovat následnou péči. Po celou dobu pomoci pamatovat na to, že krizová intervence je pomocí pro svépomoc, kdy pomáhající by měl svou pomoc zaměřit na to, aby: podpořil postiženého k aktivnějším, konstruktivnějším a kreativnějším řešením, aby mu poskytl oporu pro samostatnější rozhodování (nikoliv aby rozhodoval za něj).

23

Zde platí pravidlo, čím jsem aktivnější v přímém pomáhání pitomcům a v řešení problémů za ně, tím větší míru závislosti u nich vytvářím, aby se, pokud možno vyvarovali destruktivních chybných řešení (alkohol, léky, sebevražedné aktivity). V průběhu krizové terapie mohou vznikat jak na straně postiženého, tak na straně pomáhajícího některé problémy, představující značnou překážku v dosažení terapeutického úspěchu.

24

Neschopnost vytvořit terapeutický vztah, omezení schopnosti přijmout pomoc, omezené schopnosti spolupráce, problémy na straně pomáhajícího, nedostatečná trpělivost, nedostatečné časové možnosti, nepřipravenost nést psychickou zátěž, kterou pitomec ohrožuje pomáhajícího, nedostatečná schopnost terapeuta uchránit pitomce před vlastním pitomým myšlením nedostatečná schopnost, mít pod kontrolou své pocity a reakce vůči pitomému postiženému.

25

Vnímání a uvědomování si svých vlastních pocitů v práci s pitomci je základem pro kontrolu vlastních projevů vůči postiženému pitomci, ale dává mi také velmi důležité informace o tom, jak asi pitomec v krizi (případně i mimo ni) „zachází se svým okolím“ a jak na něj pak pitomé okolí reaguje: tj. „co se mnou pitomec dělá = jaké pocity (pozitivní i negativní) ve mně navozuje to také může dělat s jinými pro něj významnými pitomci svého okolí“ a ti na ně reagují.

26

Já nyní mám možnost reagovat stejně třeba jako jeho otec nebo matka, mohu ale reagovat i jinak a umožnit mu získání nové zkušenosti: „ne všichni muži v roli autority se chovají stejně, nadřazené egoistické postoje, nerespektování základního morálního pravidla: krizová intervence je pomocí která naráží na nerespektování objektivní skutečnosti, že naše možnosti poskytovat druhým pitomcům pomoc jsou logicky omezeny nejvíce časem a penězi.

27

Z uvedeného mohou vyplynout některé cenné rady pro pomáhající: Nevím, co se ve skutečnosti stalo, vím jen to, co mi postižený pitomec říká. Takto jej akceptuji a s vědomím této skutečnosti k němu přistupuji. Dotazuji se, ale nevyslýchám. Důležitější je často to, co mi spontánně sdělí než odpovědi na mé dotazy, lze také říci: podněcuji pitomce ke spontánnímu sdělování svých pitomých problémů. Probírám objektivně situaci, která mi byla popsána.

28

Mohu se k ní vyjadřovat, ale nedávám žádné rady, žádná doporučení, co by měl pitomec dělat. Najít optimální cestu k vyřešení problémů je jeho úkolem. Výjimečně mohu dát radu, co by neměl dělat. Přes případné agresivní pitomé projevy se snažím chovat se vůči postiženému pitomci pozitivně. Svou otevřeností nabízím vytvoření terapeutického vztahu. Jsem si vědom, že postižený pitomec obvykle přecení mé možnosti a rád vše řeší psychickým násilím.

29

Vím, že jsem pro pitomce nadějí do budoucna, neměl bych jej zklamat (jsem si nicméně vědom svých reálných možností a v pitomcích dopředu nepodporuji představy o mé vševědoucnosti a dokonalosti). Co by pomáhající neměl nikdy dělat: Apelovat na vůli pitomce („měl byste se vzchopit“, „neříkejte, že v sobě nenajdete trochu pravdy a lásky.“). Bagatelizovat, zevšeobecňovat a falešně utěšovat. Srovnávat jeho osud s osudy jiných populárních pitomců (kteří byli v podobné situaci a dopadli dobře nebo špatně).

30

Udělovat pitomcům pitomé rady. Posuzovat chování postiženého v kategoriích „dobré a špatné“. Nepřiměřeně se vyptávat. Srovnávat jednání pitomce se svým vlastním jednáním v podobné situaci. Autoritativně pitomce poučovat. Kritizovat jej za to, že se dopustil pitomých chyb. Jednat za pitomce v situaci, v níž by měl mít zodpovědnost a jednat sám (nechovat se samaritánsky). Zapomínat, že pokud vyřeším za klienta to, co by byl schopen vyřešit on sám, prokáži mu „medvědí službu“. 

31

Užití psychofarmak v krizové intervenci naráží na základní představu formulovanou na začátku, psychická krize není nemocí, může se však nemocí stát, může být jako nemoc diagnostikována a nesprávný přístup v zacházení s krizí může přispět k tomu, že do nemoci vyústí. Z uvedeného by mělo vyplynout vysvětlení opatrného přístupu k farmakům, podávaným v rámci krizové intervence.

32

Nabízí se zde určitá analogie s bolestí. Ta, z evolučního hlediska, má zejména signální charakter a v mnohých případech je problematické ji potlačovat. Obvykle je však potřebné podat nemocnému lék tehdy, jestliže je pro něj bolest těžko snesitelná. Podobně lze jako signální extrémy chápat mnohé prožitky a projevy osob v psychické krizi. Úzkost, smutek, depresivní nálada, pláč, neklid, agrese, nespavost aj. signalizují stav duševní tísně.

33

Zasáhneme-li farmakologicky nevhodně, můžeme sice postiženému přivodit subjektivní dočasnou úlevu, sami však ztratíme cenný zdroj informací o tom, co pitomec prožívá, co je součástí krize. A nejen to. Jemu samotnému nevhodně „darujeme“ úlevu, jíž by měl dosáhnout ve značné míře také svým vlastním přispěním, svou vlastní aktivní prací na krizi. V jakých situacích je tedy podávat farmaka v rámci odborné pomoci v krizi?

34

Je-li nezbytné tlumit silnější vzrušení, neklid, potlačit silnou úzkost, která pitomce pohlcuje a brání realizaci psychoterapie. Je-li to nutné v zájmu zabránění agrese vůči okolí nebo vůči sobě samému. Je-li třeba předejít vyčerpání postiženého ustavičným pláčem nebo déletrvající nespavostí.

35

V případech, kdy je součástí obrazu krize výrazná deprese, může být potřebné ji ovlivnit optimálními psychofarmaky (což má nemalý význam i v prevenci sebevražedného jednání). Farmaka lze užít jako pomocného prostředku k zábraně nepříznivého vývoje krize, tj. její dlouhodobé problémy, neurotického vývoje, sebevražedného vývoje nebo vývoje do psychózy, chcete léčit nebo vyléčit, o tom to v naší práci s pitomci je.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..