Už mě fakt nebaví se na svět dívat jen očima monitoru! Nechci se na to jen dívat, chci to prožít. Každý den koukám do monitoru a vidím ten potenciál, co život nabízí. Kde bych mohl být, jaký život bych mohl žít, kdybych býval nebyl taková neschopná nula. Všechno hezké a běžné, co život přináší znám jen díky počítačové obrazovce. Vztah? Ten znám jen z filmů a z pozorování přátel. Sex? Ten znám jen z porna.

Nebýt internetu a počítače, tak vlastně ani nevím, jak nahá ženská vypadá! Cítím se jako velká nula. Jsem prostě hrozně moc osamělý a nemám pro co žít. Nenávidím se za to, jaký jsem a chci to změnit! Nic sem si pořádně neužil! Já nechci fňukat! Jenže já už prostě nevím, co mám dělat! Každý den vidím na sociálních sítích hromadu šťastných lidí. Já nechci nic vzdávat. Každý den za tím monitorem vidím, jaký obrovský potenciál život skrývá.

Vidím ten potenciál, jak člověk může žít, když je trochu schopný a není takový tupý ubožák jako já. Život je dar! A já ho chci využít a prožít naplno. Ale prostě se mi to nedaří a neustále ve vše selhávám. Mám v sobě hromadu zdravé naštvanosti, která chce zvednout zadek a okamžitě začít bojovat! Nejlíp teď hned. Chci si najít holku. Chci konečně zažít orgasmus.

Chci práci, která mě bude bavit a kde si vydělám na víc než na zaplacení nájmu, energií a jídla. Ale prostě tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak v mém případě všechny moje snahy vedou vždy do deprese! Já tak strašně moc chci změnit můj život. Ale nikdy se mi to nepodaří! A díky tomu se cítím hrozně bezmocně. Skoro jako kdyby ta prohra byla předem daná.

Moje ego mi říká, že to není pravda a že mám dál bojovat, ale praxe a skutečný život mi pak ve chvíli ukáže opak. Chtěl jsem lepší práci, tak jsem chodil po pohovorech a nikde mě nevzali. Chtěl jsem si konečně najít holku, kterou jsem nikdy neměl. Začal jsem chodit do klubů a oslovoval jsem tam holky. Seznamoval se s novými lidmi. Jezdil na různé akce a socializoval se, kde to jen šlo.

Byl jsem i na seznamkách. A výsledek? Našel jsem si nové kamarády, což je fajn. Ale stejně jsem furt sám! Já nechci fňukat! Chci bojovat! A jestli něco fakt nechci a co fakt odmítám, tak je to flegmatismus! Nechat to být a smířit se s osudem je pro mě absolutně nepřijatelný!

Ale prostě už nevím, co mám dělat, protože všechny moje snahy vedou vždycky akorát do deprese! Tohle je fakt peklo. Je to hrozný pocit. Jste smutní, nenávidíte se a každý den koukáte do toho monitoru a vidíte a uvědomujete si, kde byste mohli být, kdybyste bývali nebyli takový moulové. Jakej odlišný a lepší život byste bývali mohli žít. Ale nemůžete, protože jste neschopné nuly.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..