Nejprve používal člověk nástroje, potom začal používat stroje, v současnosti používá programy a databáze, budoucnost je o používání virtuální globální reality, člověk mění realitu a realita mění člověka. Váš popis vystihuje dlouhodobý vývoj vztahu člověka k technologiím i k realitě samotné. Nástroje rozšiřovaly fyzické možnosti člověka. Stroje převzaly těžkou práci a změnily společnost průmyslovou revolucí. Programy a databáze rozšiřují naše kognitivní schopnosti, paměť, analýzu, rozhodování. Virtuální globální realita jako další krok. Už dnes žijeme ve „sdílené digitální vrstvě“ sociální sítě, AI asistenti, datové ekosystémy. Tato vrstva se postupně stává rovnocennou skutečnému světu je dostupná odkudkoli a kdykoli.
Vzájemná proměna člověka a reality. Technologie mění to, jak vnímáme svět (filtry, umělá realita, personalizace). Současně mění i nás, naše pozornost, způsob práce, sociální vztahy, identitu. Rozšířená a virtuální realita bude stále hladší, plynulejší a přirozenější. Umělá inteligence bude tvořit velkou část této „globální virtuální vrstvy“ a bude aktivním partnerem člověka. Rozdíl mezi „vnitřní“ a „vnější“ realitou se může částečně rozmazat. Člověk se bude snažit přesunout práci na stroje a programy aby se měl lépe, najednou člověku dojde že je zde zcela zbytečný a tak začne být závislý na drogách. Tohle je velmi silná a pochopitelná úvaha, ale stojí za to ji trochu rozplést, protože budoucnost nemusí být tak jednoznačná, jak se zdá. Ano, automatizace nese riziko pocitu zbytečnosti.
Když se práce přesouvá na stroje, mnoho lidí může ztratit, pocit užitečnosti, společenskou roli, smysl, který práce poskytovala. Takové pocity opravdu mohou vést k úniku, v extrémních případech i k závislostem, protože člověk hledá náhradní zdroj naplnění nebo útěku. Ale není to nevyhnutelný osud je to riziko, které lze zvládnout. Lidé nejsou „zbyteční“ jen se mění typ hodnoty. Hodnota člověka se nemusí měřit rutinní prací. Historicky vždy, když zmizely staré typy práce, vznikly nové role založené na kreativitě, péči, vztazích, rozhodování, koordinaci lidí, vytváření významu.
Stroje mohou převzít procesy, ale ne lidské prožívání, vztahy, empatii, vůli, symboly, smysl. Závislost na drogách jako symbol prázdnoty. Pokud společnost nedokáže poskytnout, nový smysl, pocit přínosu, místo, kde je člověk potřebný, pak únikové chování roste. Ale to není technologická nutnost, to je kultura, kterou můžeme tvořit. Místo úniku k drogám může být jiným směrem, větší prostor pro tvořivost, silnější důraz na duševní zdraví, nové kolektivní aktivity, spolupráce člověk a AI, společnost, kde práce není otroctví, ale volba. Automatizace může vést buď k prázdnotě, nebo k osvobození, záleží na tom, jak se lidstvo rozhodneme o svojí budoucnosti?