V rámci standardní teoretické učebnicové makroekonomie obvykle rozlišujeme dvě základní ideové „školy“, jejichž modely také implikují příslušná hospodářskopolitická doporučení. Na víře, že ekonomika funguje nejlépe pokud je ponechána sama sobě v duchu ekonomického liberalismu jsou založeny různé podoby ekonomie neoklasické. Intervencionisté reprezentovaní keynesovci upozorňují, že stát může zlepšit výkon a fungování moderních ekonomik zdůrazňují, že k automatické obnově rovnováhy tržního systému nemusí docházet při plném využití zdrojů; poptávkové omezení v kombinaci s rigiditami ústí např. v neúplnou zaměstnanost. Standardní pohledy často redukují rozdíly mezi jednotlivými koncepty především na rozdíly v pružnosti mezd a cen. Tímto je také, mimo jiné, keynesovský svět mnohdy posunován do pozice speciálního případu či aplikované koncepce obecnějšího neoklasického přístupu, včetně obdobných východisek. Pružnost mezd není důležitá pouze pro abstraktní teoretickou analýzu, i praktičtí ekonomové jsou např. stavěni před otázku, proč v období recese a vysoké nezaměstnanosti nominální mzdy klesají pouze zřídka a reálné mzdy obvykle neklesají dostatečně. Strnulost mezd bývá různě vysvětlována, s průkazností koncepcí či empirickou podporou je to však složitější. Neoklasičtí ekonomové, věřící v efektivnost tržních řešení, mzdovou rigiditu příliš nepropracovávají a mnohdy ji považují za iluzorní. Naopak keynesovci, operující s nedokonalostmi trhů, považují mzdy za nedokonale pružné či přímo za zcela strnulé neshodují se však na důvodech.

V klasické škole politické ekonomie, resp. poklasické ekonomii mzdy obvykle oscilovaly kolem přirozené úrovně dané existenčním minimem, využívána byla také teorie mzdového fondu a princip populačního zákona. Koncem 19. století nastupují marginalistické teorie neoklasické ekonomie, jejíž koncepce determinace mezd ve standardní linii dominují dodnes především na základě doktríny mezní produktivity, kdy rozdělování je determinováno ekonomicky. Již raní neoklasici zpravidla nepovažují za určující faktor ceny produkce výrobní náklady; vyplácená mzda je potom determinována hlavně poptávkou po práci, odvozenou od poptávky po finální produkci. V duchu principu produktivnosti všech faktorů tedy subjekt není placen např. z mzdového fondu, ale z příjmů za produkci, kterou faktor práce, spolu s dalšími faktory, pomáhal vytvořit. Marshallovská economics již přináší tradiční pohled na stanovování mezd tržním způsobem silami strany poptávky a nabídky v rámci metodologie dílčí rovnováhy i zájem o mikroekonomické souvislosti a aspekty. Moderní podoby neoklasické ekonomie rozšiřují tyto oblasti např. o ekonomickou analýzu informací, koncepty lidského kapitálu, analýzu kolektivního vyjednávání či zkoumání diskriminací apod. Nestandardní přístupy kritizují koncepci mezní produktivity a často staví na představě, že rozdělování nelze determinovat čistě ekonomicky.

Marxistická politekonomie, navazující na klasickou školu, operuje s výlučnou produktivností práce a zdůrazňuje vliv sociálních faktorů, důležité jsou i náklady na reprodukci pracovní síly v kontextu pracovní teorie hodnoty a teorie nadhodnoty, objasňující podstatu vykořisťování za kapitalismu. Na řadu problémů moderních trhů práce upozorňují i západní marxisté v rámci radikální politické ekonomie. „Mimoekonomická“ determinace rozdělování bojem sociálních skupin o podíl na národním důchodu se objevuje i u francouzských ekonomických strukturalistů či neoricardiánství P. Sraffy apod. Uvedené koncepty lze v širším smyslu považovat za institucionalizující koncepce determinace mezd s konstituující rolí sociálních, politických, kulturních, právních či jiných institucionálních faktorů a s relativně menší úlohou ekonomických, resp. tržních sil mzdy jsou stanovovány jakoby „vně“ ekonomického systému. Někteří upozorňují na to, že mzdy považuje za exogenní proměnnou i J. M. Keynes a tradiční keynesovci, kteří uspokojivě nevysvětlili příčiny rigidit mezd. Institucionální prostředí zohledňují také četné negociační teorie mzdy stanovování mezd mechanizmy kolektivního vyjednávání apod. V kontextu nestandardních přístupů k ekonomickým teoriím je však nutno upozornit na odlišná teoretickometodologická, světonázorová i ideologická východiska ve srovnání se standardními koncepcemi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..