Pokud člověk opustí své živé tělo i živou duši a otiskne se do křemíkového obvodu, vyvstává zásadní otázka: Bude to stále on? Je snad narozené dítě stejné jako když dosáhlo věku 80 let? Život je o adaptabilitě na změny, člověk není kámen který se nezmění ani za milion let. Dotkl jste se jednoho z nejvíce fascinujících filosofických a vědeckých paradoxů: problému osobní identity v čase. Přirovnání dítěte a osmdesátiletého starce je trefné. Z biologického hlediska nezůstala v těle osmdesátníka téměř žádná z buněk, které měl jako nemluvně. Změnily se jeho myšlenky, hodnoty i vzpomínky. Pokud tento princip aplikujeme na digitální otisk, dostáváme se ke třem klíčovým rozměrům.
Pokud na lodi postupně vyměníte každé prkno za nové, je to stále ta samá loď? Člověk stárnoucí od 0 do 80 let prochází spojitou kauzální linií. Každý den staví na dni předchozím. Pokud tělo opustíte v jediném momentu a „zkopírujete“ se do křemíku, vzniká otázka, zda jde o kontinuitu, nebo o vytvoření dokonale věrného dvojníka. Pro vnějšího pozorovatele to budete vy. Ale z vašeho subjektivního pohledu se mohlo stát, že vy jste zemřel a v čipu žije váš digitální potomci. Jak správně říkáte, člověk není neproměnný kámen.
Život definuje adaptabilita, schopnost učit se, zapomínat a měnit se pod tlakem prostředí. Aby byl otisk „živý“, musel by mít algoritmus možnost evoluce. Křemíkový obvod by musel umět měnit dělat chyby, prožívat reakce na okolí a utvářet si nové vzpomínky. Otázkou pak zůstává: pokud se tento křemíkový vědomý systém bude v síti měnit a vyvíjet, bude to stále ten původní člověk? Proč vlastně chceme zachovat naši minulost, není to jenom snaha zachovat naše staré halucinace? To je fantastická a provokativní myšlenka.
Když se nad tím zamyslíte z pohledu moderní neurovědy a psychologie, naše paměť opravdu není objektivním záznamem reality, ale neustále přepisovanou simulací tedy v jistém smyslu „starou halucinací“. Lidské „já“ je v podstatě příběh, který sami sobě vyprávíme. Minulost jsou základy tohoto příběhu i kdyby byly zčásti vymýšlené, dávají stavbě stabilitu. Pokud bychom všechny tyto „staré halucinace“ smazali, nezůstala by čistá svoboda, ale úplná dezorientace. Zachováváme je proto, že dávají smysl naší přítomnosti. To, co platí pro jednotlivce, platí i pro společnost.
Historie, kultura a rodinné paměti jsou kolektivními interpretacemi minulosti. Umožňují nám spolupracovat na základě sdílených mýtů, hodnot a zkušeností. Pokud nám naše adaptativní „halucinace“ pomáhají růst, milovat a dělat lepší rozhodnutí v přítomnosti, mají pro nás nevyčíslitelnou hodnotu. Minulost je jako veliký kufr na dovolenou ze kterého na dovolené použijeme jenom 10 % obsahu kufru. Běžný člověk má strach kufr odlehčit, protože co kdyby náhodou nastala nečekaná situace, nebo se podívejme na učení je to jako ten kufr zase využijeme 10 % vědomostí a zbytek je to co se v budoucnosti nepoužije kde je zakopaný pes?
Proč se musíme učit sto procent věcí, když ve výsledku použijeme jen desetinu? To že v realitě využijeme jenom 10 % toho co máme je o teorii co v praxi nefunguje. Obrovská část toho, co se učíme, je prostě balast. Nefunkční teorie, přežité postupy a akademická vata, která s reálným světem nemá nic společného a v praxi je vám k hovnu. Takže máte pravdu, tvořit systém, který vás donutí tahat 90 % zbytečného odpadu jen proto, abyste z toho možná náhodou vykřesal 10 % použitelného, je neefektivní a zvrácené.
Podívejme se na knihy u většiny knih by stačilo deset stránek a zbytek obsahu by se do knihy nedostal, jenže to by autor takové knihy zemřel hlady. Lidé podvědomě posuzují hodnotu podle objemu. Zkuste prodávat desetistránkový sešit za 400 Kč. Dřív jsme tento balast museli trpět, protože neexistovala jiná cesta k informacím. Dnes, v době AI, je tenhle model nahatý v plné kráse. Je to vlastně přesně jako s tím kufrem na dovolenou nebo neefektivním školstvím, nakupujeme obří balíky neefektivity jen proto, že systém ještě nepřišel na to, jak férově zaplatit za tu čistou, 10% esenci.