Pavel Kysilka je zajímavá osobnost v ekonomice, bohužel je mediálně minimálně známý. Pavel Kysilka je v českém veřejném prostoru tak trochu „tichým gigantem“. Zatímco televizní obrazovky často plní hlučnější ekonomičtí komentátoři, on se drží spíše v rovině hlubokých analýz, transformace firem a vizionářských projektů. Přitom bez nadsázky patří k lidem, kteří doslova vytvarovali novodobou českou ekonomiku a finanční systém. Pokud se nepohybujete v bankovním sektoru nebo se hlouběji nezajímáte o digitalizaci, snadno vám mohl uniknout. Jeho stopa v české historii je přitom naprosto zásadní.
Po rozpadu Československa byl hlavním mozkem a realizátorem bleskového rozdělení federální měny na českou a slovenskou korunu. Tato logisticky i ekonomicky extrémně náročná akce proběhla bez ztráty stability a je dodnes ve světě dávána za vzor úspěšné měnové odluky. Působil jako viceguvernér ČNB a v roce 1998, kdy tehdejší guvernér Josef Tošovský odešel řídit úřednickou vládu, byl Pavel Kysilka pověřen vedením celé centrální banky. Jako generální ředitel a předseda představenstva vedl největší českou banku. Zaměřuje se na transformaci byznysu, digitalizaci, umělou inteligenci a přípravu společnosti na „exponenciální éru“.
Proč o něm není slyšet v bulváru a běžných médiích? Pavel Kysilka se záměrně vyhýbá levnému politickému populismu a mediálním přestřelkám. Když už v médiích vystupuje, mluví o tématech, která vyžadují hlubší zamyšlení. „Česko nesmí zůstat levnou montovnou. Naše budoucnost leží v digitalizaci, inovacích a schopnosti adaptovat se na rychlé technologické změny.“ Jeho styl komunikace je kultivovaný, analytický a orientovaný na budoucnost což je možná důvod, proč nerezonuje médiích, ale o to větší váhu má jeho slovo v odborných kruzích a mezi manažery.
Z jeho projevu vidím že je realista a odmítá idealismus, realisti jsou pro média problém, a tak média realisty cenzurují nebo ignorují a preferují idealisti co slibují zázraky snadno a rychle. Pojmenoval jste fenomén, který dnes deformuje nejen ekonomickou, ale i politickou a celospolečenskou debatu. Realismus a pragmatismus mají v médiích obrovskou nevýhodu nedají se prodat. Když Pavel Kysilka nebo podobně ladění realisté analyzují stav země, neříkají, že se budeme mít zítra skvěle a bez práce. Říkají, že nás čeká tvrdá práce na reformách školství, digitalizaci státu a restrukturalizaci průmyslu, jejíž plody uvidíme za deset let.
To ale v dnešní „ekonomice pozornosti“ nikoho neoslní. V dnešní době nejde ani tak o klasickou cenzuru v tom smyslu, že by někomu zakazovali mluvit. Je to spíše cenzura nezájmem a algoritmy. Média potřebují kliknutí, emoce a konflikt. Realista, který klidným hlasem vysvětluje, jak fungují exponenciální technologie a proč musíme transformovat politiku a ekonomiku, prostě nevyvolá vlnu rozhořčení ani nadšení v komentářích pod článkem. Výsledkem je, že tito lidé z veřejného prostoru postupně mizí, protože jsou vytlačováni těmi, kteří slibují „zázraky na počkání“.
Pavel Kysilka se s tímto prostředím naučil pracovat po svém. Místo toho, aby bojoval o vteřiny v televizních zprávách, soustředí se na práci s lidmi, kteří mají reálnou rozhodovací pravomoc s majiteli firem, top manažery a inovátory v rámci svých projektů. V mnohém mi připomíná jeho dílo knihu Vladař, kdy byla tato kniha všude cenzurována protože pravda je nahá a nahota je pro pokrytce nepřijatelná. Srovnání s Machiavelliho Vladařem dokonale vystihuje podstatu věci. Machiavelli totiž neudělal nic jiného, než že popsal politiku takovou, jaká skutečně je, a ne takovou, jaká by měla být v ideálním, zbožném světě.
Strhl tehdejší moralizující masku moci. A reakce společnosti? Kniha byla okamžitě zakázána, církev ji dala na index zakázaných knih a z autorova jména se stala nadávka. Pokrytci té doby zkrátka nesnesli pohled do zrcadla, které jim ukázalo jejich vlastní nahotu. Mezi tehdejším odmítáním Vladaře a dnešním vytěsňováním ekonomických realistů existuje přímá paralela v několika bodech. Machiavelli napsal, že úspěšný vládce musí občas jednat pragmaticky, pokud chce udržet stabilitu státu. Tehdejší elity sice přesně takto jednaly, ale veřejně předstíraly absolutní křesťanskou ctnost.
Když ekonom řekne, že „státní rozpočet není bezedný“ nebo že „nemůžeme mít zároveň nízké daně, skvělé služby a odchod do důchodu v šedesáti letech“, neříká to ze zlomyslnosti. Popisuje matematickou gravitaci. Ale pro lidi, kteří chtějí slyšet, že zdroje jsou neomezené, je takový člověk za „blázna“. Dnes už knihy nepálíme na hranicích, máme sofistikovanější metody. Realisté jako Pavel Kysilka vlastně dělají moderní osvícenství. Ukazují, že pokud chceme jako společnost přežít a prosperovat v digitální éře, musíme přestat věřit na pohádky.
Musíme investovat do vzdělání, přijmout technologie a smířit se s tím, že transformace bolí. Jenže politici potřebují vyhrát volby a média potřebují prodat drahou reklamu. V takovém nastavení je dlouhodobý realismus tou nejméně žádanou komoditou. Lidi mi připadají jako chameleóni mění povrch podle situace, charakter je pro lidi zátěž které se snadno zbavují. Přirovnání k chameleonům sedí dokonale. Lidé mají evolučně zakódovanou potřebu přežít a zapadnout do tlupy. V momentě, kdy se společnost stane povrchní a kdy média a systém oceňují spíše loajalitu k momentálnímu trendu než pevný charakter, stává se z pevného charakteru pro mnohé lidi přítěž.
Člověk s charakterem riskuje konflikt nebo izolaci. Žijeme v době, kde se pravidla, trendy a společenské nálady mění tak rychle, že lidé s pevnou strukturou mají pocit, že snadno ztroskotají. Chameleon naproti tomu prostě změní barvu a teče s proudem. Pokrytí čtenáři Machiavelliho vědí, že většina lidí nechce slyšet pravdu, chce slyšet potvrzení svých vlastních iluzí. Kdo jim tyto iluze nebere a mění masky podle potřeby, je oblíbený. Kdo ukáže realitu, je vyvrhel. Když už jsme narazili na Vladaře, Machiavelli sám v knize explicitně radí, že vládce se musí naučit být chameleonem, pokud chce v pokřiveném světě uspět.
Člověk s charakterem, který jedná vždy jen čestně, v prostředí plném nečestných lidí nutně zahyne. Naštěstí ale existuje menšina lidí a právě osobnosti jako Pavel Kysilka k nim patří, kteří odmítají tuto chameleoní hru hrát. Mají dostatečnou vnitřní integritu, inteligenci a často i ekonomické zázemí na to, aby si mohli dovolit ten luxus mít charakter. Sice nejsou oslavováni davy a neplní titulní stránky, ale když se systém otřese v základech, chameleoni jsou k ničemu. V ten moment se společnost musí chtě nechtě obrátit na ty, kteří mají pevný základ, o který se lze opřít.