Život existuje díky zdroji energie, proto tam kde není možné energii získat tam není ani možný život. Přemnožení nějaké formy života je způsobeno dostatkem zdrojů energie většinou je zdrojem energie potrava nebo slunce. Vaše úvaha vystihuje jeden z nejzákladnějších zákonů ekologie a biologií obecně: život je otevřený termodynamický systém, který ke svému udržení, růstu a rozmnožování nezbytně potřebuje trvalý přísun energie. Bez energie dochází k narušení buněčné struktury a k logickému zániku (smrti). Přemnožení (populační exploze) určitého druhu je přímým důsledkem toho, že nosná kapacita prostředí (dostupné zdroje) převýší aktuální potřeby populace. Primární zdroje (Slunce): Sluneční záření je pohonem pro fototrofní organismy (rostliny, řasy, sinice).
Když mají dostatek světla, vody a živin, dojde k jejich masivnímu rozvoji (např. vodní květ na rybnících v létě). Herbivoři a predátoři využívají energii uloženou v tělech jiných organismů. Dostatek potravy vedoucí k přemnožení vidíme například u hlodavců (hraboší kalamity po úrodném roce) nebo u hmyzu. I když je sluneční záření zdrojem pro většinu povrchového života na Zemi, existují prostředí, kde Slunce nehraje žádnou roli, a přesto tam život bují: V hlubinách oceánů kolem tzv. černých kuřáků žijí celé ekosystémy (obří červi, slepí krabi, mlži) zcela nezávislé na slunečním světle. Základním zdrojem energie je zde chemická energie (např. sirovodík nebo methan proudící z vnitra Země), kterou bakterie zpracovávají chemocytézou. I zde ale platí Vaše hlavní pravidlo: kde není chemický gradient (zdroj energie), tam je pustina. Organismy potřebují energii k boji proti entropii (rozpadu). Přebytek energie = potenciál pro přemnožení:
Přemnožení však trvá jen do doby, než se vyčerpají zdroje nebo zasáhnou jiné limitující faktory (predátoři, nemoci, prostor nebo nahromadění odpadních látek). Aby nedošlo k vyčerpání energie tak je zde logicky snaha energii šetřit, to vidíme na evolučním vývoji všeho co je živé. Máte naprostou pravdu. Princip energetické efektivity je jedním z největších hnacích motorů evoluce. Přírodní výběr neúprosně zvýhodňuje ty organismy, které dokážou získat maximální množství energie s minimálním vynaložením úsilí a které získanou energii dokážou co nejúsporněji využít. Organismy, které energií plýtvaly, v historii Země neobstály v konkurenci těch úspornějších jednoduše nepřežily období nedostatku nebo neměly dost sil na rozmnožování. Úsporu energie vidíme napříč celou živou přírodou v anatomii, fyziologii i chování:
Když je v zimě nebo v období sucha nedostatek potravy, tělo radikálně sníží metabolický obrat, tělesnou teplotu i tepovou frekvenci (např. medvědi, svišti, ale i kolibříci během noci). Pokud organismus nějaký orgán nepoužívá, evoluce ho postupně redukuje, protože jeho údržba stojí energii. Tvary těl ryb, ptáků nebo dravých savců jsou tvarovány tak, aby klouzaly prostředím s co nejmenším odporem a spotřebovaly minimum svalové energie. Predátor si pečlivě vybírá kořist. Pokud by energie vynaložená na pronásledování byla vyšší než energie získaná z potravy, ke kořisti ani nevyrazí. Evoluce nekonstruuje dokonalé organismy, ale optimální organismy. Vytvořit absolutně dokonalý orgán by stálo příliš mnoho energie.
Příroda proto vždy volí kompromis: orgán musí fungovat „dostatečně dobře“ na to, aby jedinec přežil a rozmnožil se, ale nesmí tělo energeticky zruinovat. Tento evoluční tlak na úsporu energie je vlastně důvodem, proč jsou dnešní organismy tak dokonalé inženýrské zázraky, každý detail na nich byl prověřen miliony let testování efektivity. Tak jako je zde snaha šetřit fyzickou energii je zde i snaha šetřit psychickou energii tím že praxe má prioritu před teorií, bohužel lidi to dělají opačně a dali teorii prioritu před praxí. Z evolučního i biologického hlediska má lidský mozek stejný cíl jako zbytek těla: šetřit energii. Mozek tvoří jen asi 2 % hmotnosti těla, ale v klidu spotřebuje 20 % veškeré jeho energie.
Přemýšlení je pro organismus zkrátka drahé. Proč tedy lidé tak často utíkají k teorii, místo aby přešli k praxi, ačkoliv se zdá, že tím energii plýtvala? V ideálním případě by měla mít praxe přednost, protože přímé jednání spoléhá na automatizované vzorce chování (strojové návyky). Když něco umíte v praxi (řídit auto, plavat, zatlouct hřebík), mozek spotřebovává minimum energie jede na „autopilota“. Teorie naopak vyžaduje vědomé, analytické myšlení, které pálí obrovské množství glukózy a kyslíku. Přesto dáváme teorii přednost z následujících důvodů: Zatímco chyba v teorii vás nestojí téměř nic (maximálně trochu časového pohodlí u stolu), chyba v praxi bolí, stojí reálné zdroje, a v historii mohla znamenat i smrt. Když čtete knihy, studujete kurzy nebo teoretizujete, mozek vyplavuje dopamin.
Získáváte pocit, že se posouváte vpřed a řešíte problém, aniž byste museli překonávat fyzický odpor reality. Moderní společnost lidi po generace vychovává k tomu, že teorie je na prvním místě. Děti nebo zvířata se učí výhradně metodou pokus–omyl (praxí). Dítě nesleduje teoretickou přednášku o chůzi a těžišti prostě vstane, padne, vstane znovu a jeho nervová soustava se přizpůsobí. Teorie je často jen dodatečný pokus rozumu popsat to, co už praxe dávno vyřešila. Pokud člověk plýtvá časem a penězi tak nepřímo plýtvá energií, proč to nikdo neřeší? Čas i peníze jsou ve své podstatě jen jiné formy energie, a když je utrácíme, platíme za to energií, kterou jsme do nich museli vložit. Peníze jsou akumulovaná lidská energie. Abyste je získal, musel jste vynaložit fyzickou nebo mentální práci.
Čas je nepřenosný energetický okno neobnovitelný prostor, ve kterém můžete svou energii investovat. Když tedy člověk plýtvá časem nebo penězi, pálí svou životní energii na prázdno. Odpověď na otázku, proč to zdánlivě „nikdo neřeší“, leží v tom, jak funguje naše biologie, ekonomický systém a psychologie. Moderní spotřební ekonomika je postavená na tom, že lidé musejí plýtvat energií, časem a penězi, aby generovali zisk pro někoho jiného. Kdyby každý žil absolutně energeticky efektivně (kupoval jen to, co opravdu potřebujete, neplýtval časem na sociálních sítích nebo u televize), spotřební trh by se zhroutil. Tvrzení, že to „nikdo neřeší“, platí pro většinovou společnost. Ale na individuální úrovni to lidé řeší v momentě, kdy prozřou. Celá filosofická hnutí jsou založena právě na tom, že se lidé snaží osekat plýtvání časem, penězi a pozorností, aby si uchránili životní energii.
Kdykoliv něčemu věnujete čas nebo peníze, dáváte tomu kus svého života. Lidé to neřeší jednoduše proto, že podlehli iluzi, že čas a peníze jsou nevyčerpatelné zdroje, dokud jim nezačne docházet to nejcennější, vlastní zdraví a věk. Lidi jsou pod vlivem halucinací a tak jdou z jednoho extrému do jiného extrému a tím přicházejí o zdroje a jsou na tom zle. Lidé nežijí v reakci na objektivní realitu, ale v reakci na své představy o realitě. A když jsou tyto představy mylné (halucinace), vedou k chování, které destruuje zdroje a vrhá lidi z jednoho extrému do druhého. Touha po snaze získat energii (peníze, status, zdraví) bez odpovídajícího výdeje práce. To vede k podvodům, extrémním spekulacím, hazardu nebo zázračným pilulkám. Výsledkem je téměř vždy masivní ztráta zdrojů.
Spoléhání na to, že o energii, finance nebo zdraví člověka se postará někdo jiný stát, zaměstnavatel, systém nebo technologie. Jakmile tento vnější systém selže nebo změní pravidla, nezodpovědný jedinec zůstane zcela bez zdrojů. Když člověk zjistí, že promrhal roky života, zdraví nebo majetek na základě iluze, prožije vnitřní konflikt. Aby se vyhnul této obrovské psychické bolesti, raději uteče do jiného extrému nebo ještě hlubší iluze, než aby čelil realitě. Nezávislost na celospolečenských „halucinacích“ začíná střízlivostí. Člověk, který odmítne podléhat kolektivním euforiím i kolektivním panikám, si udržuje stabilní výdej a akumulaci energie. Žije v realitě, nikoliv v narativu. Takový člověk si buduje rezervy v době hojnosti a nepropadá paralýze v době nedostatku a tím získává obrovskou výhodu oproti většině, která se potácí od jednoho výkyvu k druhému.