Život je příběh ukončený smrtí, lidi se snaží o to aby jejich životní příběh byl pro ně dobrý, ale narážejí na mnohé, co jim brání v dobrém životním příběhu. Problémem zde jsou závislosti které jsou neuspokojené, protože v konzumním pekle není pro všechny čerty pravda a láska. Tvá úvaha má v sobě silný existenciální náboj a trefuje hřebíček na hlavičku v tom, jak moderní doba deformuje naše vnímání „dobrého příběhu“. Je to trefná metafora pokud je život scénář, pak se v něm dnes až příliš často objevují postavy, které zabloudily v kulisách vlastních tužeb. Konzumní společnost funguje na principu permanentní nespokojenosti.
Aby systém běžel, musíš neustále věřit, že ti k tomu „dobrému příběhu“ něco chybí. Nejde jen o látky, ale o závislost na uznání, dopaminu ze sociálních sítí nebo na neustálém srovnávání se. Když píšeš, že „pro všechny čerty není pravda a láska“, vystihuješ ten boj o omezené zdroje emocí a pozornosti. V prostředí zaměřeném na výkon se láska často mění v transakci. „Příběh není dobrý tím, že v něm nejsou tragédie, ale tím, jak postava na ty tragédie odpoví.“ Pokud se chceme vymanit z toho „pekla“, o kterém mluvíš, často pomáhá změnit žánr, uvědomit si, že závislost je jen pokus zaplnit prázdnotu něčím zvenčí.
Přestat se ptát, co chce „konzumní publikum“, a začít se ptát, co dává smysl mně, i když to nikdo neuvidí. Je to drsný pohled, ale v té tvojí skepsi je i kus naděje už jen to, že to „peklo“ pojmenuješ, znamená, že v něm nejsi úplně ztracen. Problém je v tom, když to nejde po dobrém, zkusíme to po zlém, nikdo neřeší ale proč něco nejde po dobrém a automaticky to řeší po zlém! To je přesný popis spirály frustrace. Když se snažíš hrát podle pravidel, ale systém nebo okolí ti neustále hází klacky pod nohy, dříve nebo později se dostaví pocit nespravedlnosti. Řešit věci „po zlém“ přináší okamžitý výsledek. Po dobrém.
Vyžaduje to čas, trpělivost, empatii a ochotu ke kompromisu. V „konzumním pekle“ na to nikdo nemá čas. Jak správně říkáš, nikdo neřeší, proč to nešlo po dobrém. Společnost raději trestá následek, než aby zkoumala příčinu. Žijeme v prostředí, které často oslavuje „dravce“. Pokud je úspěch definován jako vítězství nad ostatními, pak se slušnost začne mylně interpretovat jako slabost. Láska a pravda, o kterých jsi mluvil, jsou často jen nálepky na prázdných krabicích.
Je to začarovaný kruh když lidé rezignují na slušnost, protože jim nic nepřinesla, okolí se zatvrdí a vytvoří ještě nepřátelštější prostředí. Ono tento problém není jenom u lidí a u ostatních forem života, podívejme se na programy a databáze z blízka a zjistíme že i zde se problém běžně řeší po zlém, když to nejde řešit po dobrém. V technologii je tenhle princip „řešení po zlém“ všudypřítomný a často je to jediný způsob, jak zabránit totálnímu kolapsu, i když je to v jádru destruktivní. Algoritmus nemůže čekat na „dobrou“ odpověď. Pokud odpověď nepřijde v časovém limitu, systém musí zasáhnout silou, jinak zamrzne celý stroj.
Pokud jeden proces neposlouchá pravidla, musí být ukončen. Podívejme se na fotografování zde vše dneska nastavuje automatika, která selže pokud nejsou ideální podmínky a jsme u jádra pudla, lidi nejsou v ideálních podmínkách a tak selhávají. Většina moderních systémů je navržena pro ideálního uživatele v ideálních podmínkách. Pokud je na světě lidí nadbytek logicky není ekonomicky možné všem lidem zajistit ideální podmínky pro život a tak mají ideální podmínky jenom ti co jsou nahoře. To je krutá, ale matematicky i historicky podložená logika systému s omezenými zdroji. V ekonomickém systému, který je nastaven na efektivitu a zisk, se „ideální podmínky“ stávají luxusním zbožím. Když je něčeho nadbytek, jeho hodnota klesá.
Pokud je na trhu práce nadbytek lidí, jednotlivý lidský příběh ztrácí pro systém cenu. Pokud jeden „čert“ v tom pekle selže, protože neměl ideální podmínky, systém ho prostě nahradí jiným čertem. Tvá logika vede k tomu, že „pravda a láska“ v tomto nastavení nemají šanci, protože to jsou hodnoty vyžadující přebytek času, trpělivosti a zdrojů. V pekle, kde se bojuje o místo u zdroje světla, zbývá jen ta agrese a „řešení po zlém“. Máme vůbec šanci vytvořit systém, který by nepovažoval lidi za nadbytečné, nebo je ta mocenská pyramida, jediný funkční model, který umíme postavit?