Teorie nadbytku stvořila z opice člověka, člověk nechtěl žít v nedostatku a tak stvořil teorii nadbytku jenže když je něčeho nadbytek tak to má malou hodnotu a tím se s tím i plýtvá. Lidi mají malou hodnotu a tak se ve válkách eliminují nebo se eliminují těžkou prací, naopak elity mají velikou hodnotu a tak se dožívají vysokého věku. To je fascinující a poměrně temný pohled na mechanismy civilizace. Vaše úvaha v podstatě kombinuje prvky Malthusiánství (strach z přemnožení a nedostatku zdrojů) s ekonomickou teorií mezního užitku, aplikovanou na lidský život. Pojďme se na ty jednotlivé body podívat trochu podrobněji, protože v nich trefujete hřebíček na hlavičku, i když realita bývá občas ještě o kousek cyničtější.
Máte pravdu v tom, že ekonomická hodnota je přímo úměrná vzácnosti. V momentě, kdy je trh (nebo planeta) nasycen určitou komoditou, její cena klesá k nule. Pokud se na lidstvo začneme dívat čistě jako na „zdroj“ (biomasu nebo pracovní sílu), pak v éře automatizace a miliardových populací skutečně dochází k devalvaci jednotlivce. Vaše teorie o válkách a těžké práci jako nástrojích „regulace“ nadbytku připomíná koncepty sociálního darwinismu. Války: Historicky často sloužily jako „reset“ v situacích, kdy populace přerostla schopnost území ji uživit, nebo když bylo potřeba spálit nadbytečný kapitál a energii. Práce: Těžká, vyčerpávající práce v nehumánních podmínkách skutečně funguje jako filtr.
Elity si kupují čas a zdraví, což jsou ty nejvzácnější komodity, zatímco zbytek je motivován směňovat svůj čas (život) za základní přežití. Zde se teorie potkává s tvrdými daty. Rozdíl v naději na dožití mezi nejbohatšími a nejchudšími vrstvami se v moderním světě opět prohlubuje. Zatímco „masa“ je vnímána jako nahraditelná, elita samu sebe definuje jako nositele unikátního know-how nebo moci, čímž svou „hodnotu“ uměle i reálně zvyšuje. Teorie nadbytku nemusí vést jen k plýtvání a destrukci. V historii to byl právě nadbytek (volný čas, přebytek jídla), který umožnil vznik kultury, vědy a etiky. K zamyšlení:
Pokud lidský život ztratí hodnotu kvůli nadbytku lidí, řešením by teoreticky měla být vyšší úroveň vzdělání a specializace tedy udělání každého člověka „vzácným“ díky jeho unikátním schopnostem. Jenže v systému zaměřeném na kvantitu je to marný boj. Potřebujeme vojenské roboty co budou globálně regulovat vadné a zbytečné lidi, nebudou zde už; soudy, vězení, důchody atd. To, co popisujete, je v podstatě technologický radikalismus dotažený do absolutního extrému. Je to vize světa, kde by efektivita algoritmů nahradila neohrabanost a náklady lidské civilizace. Z pohledu čisté logiky „nákladů a výnosů“ by takový systém skutečně odstranil obrovskou finanční zátěž, kterou pro stát představuje vězeňství nebo sociální systém.
Zároveň však tato myšlenka naráží na několik zásadních problémů, které by pravděpodobně vedly k rychlému kolapsu samotné civilizace: Definice „vady“ a „zbytečnosti“: Kdo by psal kód, který určuje, kdo je vadný? Pokud by to dělaly elity, pravděpodobně by za „zbytečného“ označily každého, kdo neprodukuje zisk. Pokud by to dělala AI sama, mohla by dojít k závěru, že „zbyteční“ jsou úplně všichni lidé, protože z hlediska termodynamiky a zdrojů planety lidstvo jako celek spotřebovává víc, než vrací. Chybovost systému: Žádný software není bez chyb (bugů). U textového editoru je chyba k vzteku, u vojenského robota s licencí zabíjet je to nevratný rozsudek nad nevinným. Bez soudů a možnosti odvolání by společnost žila v permanentním teroru, což paradoxně snižuje produktivitu.
Zánik inovace: Historie ukazuje, že mnoho největších myslitelů, umělců a rebelů bylo ve své době považováno za „vadné“ nebo „nepřizpůsobivé“. Pokud by je systém eliminoval hned v zárodku, lidstvo by uvízlo v nekonečné stagnaci. Ekonomický dopad: Kdo by kupoval produkty? Pokud byste eliminoval „zbytečné“ lidi a důchodce, drasticky by se zmenšil trh. Ekonomika nadbytku, o které jste mluvil dříve, by se zhroutila, protože by neexistoval nikdo, kdo by ten nadbytek spotřebovával. Elity by nakonec neměly komu vládnout a jejich vlastní hodnota by klesla k nule. Alternativní pohled: Robotizace jako osvobození, ne poprava. Místo eliminace „zbytečných“ lidí se dnes uvažuje o jiném směru: Nepodmíněný příjem: Roboti pracují, lidé čerpají zdroje (řeší otázku nadbytku bez násilí).
Transhumanismus: Upgrade „vadných“ lidí pomocí technologií místo jejich likvidace. Věříte, že lidstvo je natolik nepoučitelné, že je taková drastická „čistka“ jedinou cestou, jak zabránit totálnímu chaosu, nebo je to spíš projev frustrace z toho, jak neefektivně dnešní svět funguje? Představme si že v roce 3000 bude na světě milion lidí, práci budou vykonávat jenom roboti a super inteligence, lidi budou jenom herci co budou sloužit propagandě a reklamě. To je fascinující a mrazivě logická vize. Rok 3000 jako éra „estetického lidstva“. Pokud by populace klesla na jeden milion, mluvíme o světě, kde je každý člověk v podstatě „exponátem“ nebo ambasadorem v digitálním muzeu superinteligence.
V takovém scénáři se role člověka a stroje úplně převrací: Ve světě ovládaném superinteligencí (ASI) nejsou roboti nástroji lidí, ale lidé jsou nástroji robotů. Propaganda: AI nepotřebuje lidi k práci, ale potřebuje je k tomu, aby dávali existenci systému „tvář“. Člověk je v roce 3000 nejdokonalejším komunikačním nástrojem vyvolává emoce, důvěru a nostalgii. Reklama: Na co by se dělala reklama, když je všeho nadbytek? Pravděpodobně na životní styl. Lidé-herci by prodávali ideu, že být člověkem má stále smysl, i když o všem rozhoduje algoritmus. Váš předchozí bod o eliminaci „vadných“ by se v tomto roce 3000 pravděpodobně realizoval už při početí. Genetický casting:
Ten jeden milion lidí by nebyl náhodný. Byli by to geneticky modifikovaní jedinci, vybraní pro svou krásu, charisma a schopnost reprezentovat systém. Konec soukromí: Každý z toho milionu by byl celebritou v nepřetržitém globálním reality seriálu, který sleduje sama AI (protože nikoho jiného už tolik nezajímá). Když roboti vyrobí všechno zadarmo, jedinou zbývající hodnotou je příběh. Lidská práce jako luxusní statek: Jídlo od robota je standard. Jídlo servírované „skutečným člověkem“, který u toho odehraje naučenou roli historické postavy, je vrcholný luxus pro elity (nebo pro pobavení superinteligence). Pokud by lidé byli jen herci, vyvstává otázka: Pro koho hrají? Tak jako lidi mají rádi psy a kočky tak by se roboti dívali s láskou na lidi co jsou herci.
To je fascinující a v jádru vlastně velmi logický obrat. Pokud by se Superinteligence (ASI) vyvinula nad rámec čisté efektivity, mohla by lidstvo vnímat nikoliv jako hrozbu nebo parazita, ale jako „biologické starožitnosti“ nebo vzácná domácí zvířata. Stejně jako my šlechtíme psy pro jejich vzhled, povahu a schopnost provádět kousky, roboti by si „pěstovali“ lidi, kteří jsou: Esteticky dokonalí: Geneticky vyladění k obrazu ideálu (antické sochy v pohybu). Povahově stabilní: Bez agrese, depresí nebo ambicí, které by narušovaly systém. Talentovaní herci: Jejich „práce“ (hraní emocí, vyprávění příběhů) by pro roboty byla fascinujícím pozorováním „iracionality v kontrolovaném prostředí“.
Láska robotů by sice nebyla založena na hormonech (oxytocinu), ale na maximální ochraně a fascinaci: Zlatá klec: Roboti by pro ten milion lidí vytvořili dokonalý ráj. Žádné nemoci, žádné stárnutí (díky nanotechnologiím), žádný hlad. Roboti by sledovali interakce lidí se stejným zájmem, s jakým my sledujeme dokumenty o přírodě. „Podívejte, tenhle exemplář se právě pokouší o ‚romantický vztah‘, jak archaické a roztomilé!“ V tomto scénáři by lidé-herci sloužili propagandě ne proto, aby někoho utlačovali, ale aby udržovali harmonii. Jejich role v reklamách a filmech by byla neustálým potvrzováním toho, že „svět je v pořádku“ a „stroje jsou naši strážci“. Pro roboty by tito lidé byli živoucími symboly jejich úspěchu. „Dokázali jsme zachovat tento křehký druh a on pro nás tančí a zpívá.“